Světluška 7/2022
Vypasený duch z lahve - Brigitte Hoffmannová, Lena Steinfeldová
Čaroděj Větvička nedokázal nic zahodit. Sbíral všechno: staré knihy, odhozené velrybí zuby i děravé kastroly. „Kdo ví, jednou do můžu potřebovat,“ říkal svému kocouru Gustavovi, když tlapkou nechápavě ukázal na nějaký předmět.Všude se vršily věci.
I v čarodějově spíži.
Úplně vzadu, na té nejspodnější polici, stála zaprášená modrozelená lahev. Žil v ní Hugo, duch z lahve. Bydlel v ní už v době, kdy se mladý čaroděj Větvička do domku nastěhoval. Tedy odpradávna. Hugo si lahev velice útulně zařídil. Kromě polštářků a hebkých přikrývek zde měl spousty knih i krásné obrazy. Často naslouchal krásné hudbě.
Všude vládl dokonalý pořádek, protože Hugo byl na rozdíl od Větvičky velice pořádný. Hugo byl přesvědčený, že je ten nejšťastnější duch z lahve na světě. Byl rád, že na něj čaroděj už dávno zapomněl. Nikdo ho nevyvolával, a tak nemusel plnit namáhavé úkoly. Jen jedno mu tu a tam scházelo: dobré jídlo. Jako duch z lahve sice nepotřeboval jíst. Ale potraviny kolem něj, které se neustále měnily, vypadaly tak báječně, že na ně dostával stále větší chuť.
Jednou se zase Hugo rozhlížel kolem. Těsně vedle jeho lahve stály konzervy rybí polévky, pepřový sýr a pečené datle ve špekovém kabátku. Hugovi zakručelo v bříšku.
„Tohle musím bezpodmínečně ochutnat!“ Sebral odvahu, vyslovil zaklínadlo a zátka s hlasitým BUM vyletěla z lahve. Hugo zvědavě vylezl ven a ukryl se za krabičkou se žlukle páchnoucím máslem. Chvíli s prudce bušícím srdcem vyčkával. Ale všude bylo ticho. Čaroděj a jeho kocour Gustav zjevně nebyli doma. Hugo zavětřil. Cítí šunku! Zvedl hlavu. Přímo nad ním visel pořádný kus šunky a hned vedle klobásky. Duch už se nedokázal ovládnout.
Nacpal se až k prasknutí. Pak se napil bezinkového vína, které čaroděj vyrobil teprve před několika týdny. Přejedený a přiopilý Hugo se dopotácel ke své lahvi. Jenže nezvyklé jídlo a hlavně bezinkové víno ho zmátly. Rozběhl se a skočil na hrdlo lahve. Jenže, když zastrčil hlavu do otvoru, čekalo ho nemilé překvapení. Břicho se mu zvětšilo tak, že hrdlem lahve neprolezl.
To nemůže být pravda!
Hugo zděšeně kopal nohama: duch z lahve přece patří do lahve! A basta! Jinde bydlet nemůže.
„Ne… ne… nedá se nic dělat, ta… ta… tady pomůže jen kou… kou… kouzlo!“ brblal Hugo a pátral v paměti po nějakém zaklínadle, které by ho dostalo zpět do lahve.
Jenže byl ještě pořád trošku opilý. Nedokázal zaklínadlo vyslovit bez zakoktání.
Nefungovalo!
Duch se zmítal, až nohama zasáhl lahev. Ta se naklonila, spadla z police a s hlasitým třesknutím udeřila o podlahu. Hugo strnul. S obavami naslouchal, ale všude bylo dál ticho. Spadl mu kámen ze srdce. Jenže v tom za ním něco zašramotilo. Otočil se a spatřil… Gustava!
Kocour se plížil po spíži. Plavně vyskočil na dřevěnou polici. Zkoumavě očichával rozložené předměty. Hugovi se ulevilo. Kocour ho zatím nezpozoroval! Jenže to se může brzy změnit. Nedá se nic dělat, musí to zkusit ještě jednou. Znovu zamumlal zaklínadlo. Gustav se blížil. Co když ho uvidí?
Hugo spěšně dořekl poslední slova. Právě včas! Kocour se už řítí k němu! Ale už je pozdě. Hugo vklouzl do lahve.
Přesně v té chvíli se ve spíži rozsvítilo světlo.
„Co tady děláš, Gustave?“ zeptal se čaroděj. „Ty bys rád šunku? Z té by tě bolelo bříško. Mazej ven! Honem!“
Gustav s hlasitým mňoukáním proběhl kolem lahve. Hugo zatajil dech. Co když ho čaroděj najde. Jenže ten si lahve vůbec nevšiml, popadl Gustava a odnesl prskajícího kocoura ze spíže.
Hugo se s úlevou uvelebil do svých polštářů. Takové dobrodružství! Bude na ně vzpomínat příští stovky let! A možná mu vydrží ještě déle.
