Světluška 6/2022
Brigitte Hoffmannová, Lena Steinfeldová: Ben a Jonáš mají 342 nových kamarádů (Z knihy: Pětiminutové příběhy)
„Teď ti hodím klacek hodně daleko, Zoro!“ Ben se rozpřáhne a mrští Zorův klacek přes celou louku.„Haff!“ zaraduje se pes a nadšeně vyrazí za ním.
„Teď jsem na řadě já!“ Zvolá Jonáš, když se Zoro vrátí.
Sourozenci si střídavě hrají se psem. Tatínek zvolna kráčí za nimi.
„Co to má znamenat?“ Ben se náhle zastaví a ukáže na louku u řeky. „Kde se tady najednou vzala ta spousta ovcí?“ žasne.
Na velké louce se pohybuje stádo ovcí. Velcí berani a malá jehňátka. Ovce mají sněhobílé kožichy, ale i tmavohnědé. Je mezi nimi i několik černých. Jonáš a táta jsou také překvapení.
„Nejspíš je sem včera přihnal nějaký ovčák,“ řekne táta.
Ale kde je teď? Široko daleko nikoho nevidí. Jonáš, Ben i jejich tatínek pozorují ovčí stádo, které horlivě škube trávu.
„Nechoďte blízko k tomu ohradníku,“ napomíná táta synky. „Tím tenkým drátem vede elektrický proud. Když se ho dotknete, zabolí to.“
„Tak proto ty ovce neutečou,“ mudruje Ben, „i když kolem není žádný plot. Ten ohradník tam natáhl ovčák?“
Táta přikývne. „Nejspíš ano.“
Zoro zaštěká. Vyčítavě položí Jonášovi klacík k nohám.
„Zoro se nudí,“ uvědomí si Jonáš.
Tatínek se podívá na hodinky. „Stejně už musíme jít domů, maminka na nás čeká s obědem. Ale třeba tu ovce budou i zítra, můžete se na ně znovu podívat.“
„Snad ano,“ doufají kluci a stisknou si pevně palce pro štěstí.
Hned po snídaní se ráno s tátou a Zorem rozběhnou k louce.
„Ovce jsou ještě tady!“ jásá Ben.
„Ale kde je ohradník?“ zeptá se Jonáš. „Zmizel!“
„Zato ovčák je tady!“ odpoví táta s úsměvem. „Vidíte ho?“
Jonáš a Ben se pátravě rozhlíží. Před nimi se rozkládá moře ovcí spásajících trávu na louce. Pak Ben objeví mezi ovcemi postavu se špičatým kloboukem. „Vypadá jako kouzelník!“ vyhrkne a rozesměje se.
„Trochu ano,“ přikývne táta.
Ovčák je taky spatří. Zamává na ně a klestí si cestu mezi ovcemi k nim.
„Ahoj! Jsem rád, že mě někdo přišel navštívit. Já jsem Sebastián. A tohle je mých 342 ovcí.“
„Tolik?“ vyhrkne Jonáš. „A tys je všechny spočítal?“
„Nejen to,“ odpoví Sebastián. „Já je všechny pojmenoval.“
„Jedna ovce je jako druhá. Jak je dokážeš rozeznat?“ nechápe Ben.
„Trávím s nimi spoustu času,“ vypráví ovčák. „Proto je dobře znám. Pro mě vypadají každá jinak. Hlavně si všímám jejich očí a uší. A samozřejmě srsti. Ta je u každé ovce trochu jiná.“
„Proč ty ovce neutečou?“ ptá se Jonáš. „Vždyť tu není ani ohradník ani plot!“
„Žádný plot nepotřebuji,“ vysvětluje ovčák. „Místo něj mám…“
V tom uslyší hlasité štěkání. Zní pořádně nazlobeně.
„Neboj se, Zoro,“ uklidňuje Ben svého psa, který se rychle ukrývá mezi jeho nohama. Ale ani on si nepřipadá příliš jistě, a tak bere psa do náruče a pevně ho k sobě přitiskne.
Ovčák krátce vykřikne. Po chvíli se stádo ovcí rozdělí a k nim se řítí velké střapaté stvoření.
„Místo!“ zavelí Sebastián a pes si lehá na břicho. O několik sekund později přibíhá další pes, který se uvelebí vedle svého druha.
„Vypadají pěkně nebezpečně,“ řekne Jonáš a pro jistotu o krok couvne.
„Bojar a Florence jsou hodní,“ uklidňuje je ovčák. „Ale kdyby někdo chtěl ublížit stádu, bylo by zle. Navíc dávají pozor, aby se ovce nerozběhly. S tak dobrými psy ohradník nepotřebuji.“
Jonáš, Ben a táta zůstanou u ovčáka celé dopoledne. Ukazuje jim, kde spí: v ovčáckém autě, které je velmi pohodlné. Samozřejmě je vyložené ovčími kůžemi. Zoro se skamarádil s ovčáckými psy.
Po večeři se táta tajemně usměje. „Teple se oblečte, jdeme na výlet,“ oznámí synům.
„K čemu potřebujeme spací pytle?“ ptá se Ben zvědavě, ale táta mu to ještě nechce prozradit.
Po chvíli dorazí k ovčáckému autu. Sebastián před ním zapálil oheň. Chlapci dostanou pečené brambory.
„Dnes smíme všichni tři přenocovat u Sebastiána a jeho ovcí,“ řekne táta.
Kluci jásají. To je ale překvapení! Také Sebastiána přítomnost návštěvníků těší.
„Víte, v čem jsou ovčáci nejlepší?“ zeptá se. „Umíme nejen hlídat ovce, známe i ty nejkrásnější příběhy!“
A začne vyprávět.
