Světluška 6/2022
František Nepil: Jak se Makový mužíček učil chodit (Z knihy Makový mužíček, 4. část)
„Tak si myslím, že našeho Makového mužíčka vezmu do učení,“ řekl stařeček, když seděl nad hrnkem žaludové kávy. „Naučím ho chodit. Věčně v postýlce ležet nemůže.“Makový mužíček už totiž neležel v kolébce. Vyrostl tak, že mu dědeček musel obstarat na spaní něco většího. Ale že by mu sehnal postýlku, o tom nemůže být ani řeči. Přinesl prostě z půdy odloženou ošatku, takový potrhaný slaměný okřínek. Stařenka v něm před lety nechávala kynout chléb, než jej vsadila do pece.
„Jen nech Makového mužíčka pěkně ležet v opálce,“ radila dědečkovi babička. „Na běhání má času dost. Děti začínají chodit, až když jim táhne na dvanáctý měsíc.“
„Co to povídáš?“ holedbal se stařeček. „Já běhal už v deseti měsících jako čečetka.“
„Když děti chodí předčasně, křiví se jim nožičky. Však se na sebe podívej: běhal jsi v desátém měsíci, ale nohy máš teď jako krmholec.“
„Protože mám regma v kolenou,“ vysvětloval dědoušek. „Dokud jsem neměl regma, měl jsem nohy jako boučky. A Makový mužíček je má taky jako boučky, podívej se, jak se sám zkouší postavit!“
Opravdu. Makový mužíček už v okřínku stál, jako by mu nebylo pár dní, ale dvanáct měsíců. Stařeček ho z opálky vzal a postavil ho na stůl.
„Hned ať je dole!“ začala se zlobit stařenka. „Po stole se nechodí, na stůl se dává chléb. Uč ho chodit po zemi. Na podlaze je místa dost.“
„Po zemi ho učit nemohu, protože mě bolí záda a kolena, když se shýbám. A ty mi ho na stole nezakazuješ kvůli chlebu. Ty prostě nechceš, abych Makového mužíčka učil chodit. Ale abys věděla, já ho just naučím chodit. Třeba i na té podlaze, i když se nemohu ohýbat. Naučím ho chodit, i kdybych měl lézt po třech!“
„A to je pěkné,“ urazila se stařenka, „to jsem si dobře vysloužila! Mně chceš dělat justy? Za to, že ti peru a zašívám a vařím a starám se, abys měl doma teplo? Já jsem poslední, kdo si tvoje justy zaslouží. Hněvám se na tebe a nemluvím s tebou. A taky že jdu na dvorek a na mráz, a budu tam celý den, ať třeba nastydnu!“
„Jen si tam buď, když jsi taková. Já zatím naučím Makového mužíčka chodit,“ nafoukl se stařeček a udělal kšc na kočku Slunomžourku, která se mu pletla u nohou.
Stařenka bouchla dveřmi a stařeček postavil Makového mužíčka na podlahu.
„Babička je e,“ vysvětlil mu. „Ale dědeček ne. Děda tě naučí ťapy, ťapy." A klekl si vedle Makového mužíčka.
Ale to dělat neměl! V ten ráz v něm zapraskalo, jako když do lesa padne vichřice.
„Jéjeje!“ chytil se staroušek za záda. „Jéjeje, to mi luplo v kříži! Jéjeje, to to dloubá, to to píchá! Stařenko, honem, mně něco je!“
Ale stařenka nešla. Hněvala se na dvorku za ty justy a kdoví, jestli tam už trošku nenastydla.
„Musím pro babičku,“ omlouval se stařeček Makovému mužíčkovi. „Nemohu tě učit chodit, dokud mi stařenka nenamaže záda.“ A šel za ní na dvorek.
Trvalo mu to hodnou chvíli, než stařenku přemluvil, aby se vrátila do světničky. Opravdu se hněvala. Ale pak přece jen dostala starost, že stařečkovi tolik prasklo v kolenou a tolik luplo v zádech, a šla s ním do sednice.
Když otevřeli dveře, zůstali stát jako u vidění: po podlaze pochodovala kočka Slunomžourka, Makový mužíček se jí držel za ocásek a dělal ťapy ťapy! – Ťapy, ťapy, levá pravá – a ani se při tom nesvalil.
Tak ho naučila chodit kočka Slunomžourka. Dobře ho naučila běhat. A ani se mu nezkřivily nožičky.
(Pokračování ještě v tomto čísle)
