Světluška 5/2022
Jaroslav Foglar: Náhodná pomoc (Ukázka z knihy Pod junáckou vlajkou)
Kapitán Jiří Trojan, Mirkův otec, seděl ve svém pokoji za stolem pokrytým podrobnými mapami, dokumenty a knihami. Občas vzhlédl od listin na stole k malé podobizně Mirka, a tu vymizel vždy na chvíli tvrdý výraz z jeho rysů.„Mirku,“ zavolal a odsunul nejbližší papíry na stole.
Někde v bytě se ozval dupot. Předsíní pronikly lehké chlapecké kroky, od dveří kapitánova pokoje se ozvalo něco, co mělo být zaklepáním, a do pokoje se vřítil Mirek s úsměvnou tváří. Zarazil se několik kroků od stolu, smál se zvesela a podpatky mu klaply ve vzorném „pozoru“.
„Rozkaz – kapitáne,“ vyrazil ze sebe a rukou elegantně salutoval k myšlené vojenské čapce.
Otec se rovněž rozesmál. Byl již zvyklý na to, že Mirek ho takto po vojensku zdravil a nezazlíval mu to. Rozuměli si dokonale. Chvíli ho pozoroval a Mirek setrvával v napjatém vzpřímeném postoji, čekaje na povel „pohov“, který mu měl otec – rovněž v žertu – říci. Otcův pohled klouzal po chlapci. Povšiml si jeho pečlivého účesu, z něhož mu teď spadl pramínek vlasů do čela, jak se hnal do pokoje. Uvědomil si, jak málo má v poslední době na Mirka čas. Mirek byl oblečen ve sportovní pulovr bez rukávů, pod nímž vyhlédala světle modrá košile se špičatým límcem, krátké kalhoty z tmavomodré látky a nahá kolena. Byl výjimečně příznivý říjen.
„Pohov!“
Oba, otec i syn, se znovu rozesmáli.
Mirek přistoupil ke stolu, ale nedíval se na listiny po něm rozložené. To byla vojenská tajemství, svěřená jeho otci, nikoliv jemu. Věděl to dobře a řídil se podle toho.
Otec se zeptal: „S kým jsi byl, Mirku, dnes odpoledne?“
„S Ondrou, víš, s tím učedníkem – a ještě s Přemíkem a Joskou,“ řekl udivený Mirek. Nikdy se ho otec neptal, s kým byl…
„No – a co jste dělali, kde jste byli?“ tázal se otec dále, podivným a naléhavým hlasem. Z jeho přízvuku bylo zřejmé, že se neptá jen z pouhé zvědavosti. Mirek byl udiven ještě více. A trochu zmaten, protože se mu v mysli vynořil znovu jeho slib partě, že odcizí stan. To přece tady nemůže otci vyprávět! Nesmí se prozradit!
„Chvíli jsme chodili jen tak po ulici,“ mluvil váhavě. „Pak jsme dlouho prohlíželi knihy v jednom knihkupectví. Ondra si tam koupil dvě Parkerovky. To jsou takové detektivní knížky, víš –“ dodal jaksi provinile a oba se usmáli ve vzájemném porozumění. Ale otec ihned zvážněl a Mirek hovořil dále: „Pak jsme šli pomalu k biografu a Joska pořád chtěl na Ondrovi, aby mu tu jednu Parkerovku půjčil. Skoro se až kvůli tomu pohádali. Stáli jsme dlouho u fotografií před biografem a pak jsme se rozešli.“ Tady se Mirek trochu začervenal, protože věděl, že obrázky u biografu nebyly pro hochy jeho věku právě nejvhodnější a je možné, že otec to ví. Ale ten nic neříkal.
„A co děláš o nedělích, Mirku?“ ptal se jen dále pátravě. A hned sám za Mirka odpověděl: „Je to asi právě tak málo duchaplné, jako to dnešní potloukání po ulicích – viď? Ale já z tebe chci mít, Mirku, chlapce správného, zdravého, schopného, čestného. Nechci, aby z tebe byl nějaký floutek!“ Ocelové oči otcovy zkoumavě hledí na Mirka, vnikají mu hluboko do srdce a cítí tam něco nesprávného. Škoda, že není čas vzít si jednou Mirka pořádně na paškál, myslí si otec. A pak zvolna, ale důrazně pokračuje: „Mirku, podívej se, chtěl bych, aby ses stal skautem! Co tomu říkáš?“
Mirkův obličej vyjadřoval neklid. Proboha – ví snad už otec něco o jeho úmyslu – nebo je to jen náhoda, že právě, když on sám se chtěl ke skautům hlásit, otec ho tam nutí? Mirek, podobný špatnému jadérku v hezké skořápce, stojí zde celý zkoprnělý. Ale hned ho napadá dobrá stránka věci. Celý vstup do junáctví bude vlastně méně nápadný a usnadněný tím, že sám táta ho k tomu nutí. V hlavě se mu rodí ještě několik nápadů nových. Bude se moci na skautování leckdy vymluvit, když přijde pozdě domů, také sem tam se nějaká koruna na junácké potřeby vymámí. Vždyť vlastně je to jen dobře, když s tím tatínek přišel sám.
„No – už jsem na to také několikrát myslil,“ začal Mirek opatrně. „Máme ve třídě několik kluků – skautů. Zeptám se jich na všechno podrobně!“
Chvíli oba mlčeli. Otec vzal do ruky nějaký papír a spěšně do něho nahlédl. Mirek pochopil, že je rozmluva u konce.
Klapl podpatky, znovu elegantně zasalutoval a otec – kapitán v žertu pozdrav opětoval.
„Budu skautem!“ řekl Mirek. „Nějak to již zařídím!“ Vyběhl z pokoje a otec se vrátil ke své práci. Byli oba spokojeni.
Mirek byl chlapec činu a neodkládal provedení svého rozhodnutí nikdy na pozdější dobu. Slíbil stan partě opatřit, a čím dřív to bude, tím lépe! Trochu ho jen hryzlo, že se mu ve třídě bude Rožďalovský smát, jak změnil své stanovisko. Rožďalovský byl totiž skautem a Mirek, který nikdy nebyl přítelem této organizace, měl s ním o junáctví zamítavé debaty, které často vrcholily až v ostré hádky. A teď najednou bude Mirek sám skautem! To bude posměšků!
Druhý den se ho opatrně začal vyptávat. Zatáhl Rožďalovského o přestávce na chodbu k oknu a tiše, aby ho nikdo z kolem přebíhajících hochů neslyšel, vyzvídal: „Rožďaldo, hele, kde máte vy skauti svůj dům s klubovnami?“
„Hehehéé,“ rozřehtal se protivně Rožďalovský, „my nemáme své domy. Jsme rozděleni na očíslované oddíly a každý takový oddíl má svou klubovnu, kde se dá. Například já jsem v padesátém čtvrtém oddíle a máme klubovnu na Žižkově ve staré kůlně v jedné zahradě. A těch oddílů je hodně a každý je jinde.“
„A je nějaký oddíl někde u Klárova?“ ptal se Mirek. Bylo to totiž poměrně blízko jeho bydliště. Nebude přece chodit z Hradčan na Žižkov třeba až přes celou Prahu!
„Ale je – na Kampě. Devadesátka. Ale to je zvláštní oddíl – tam jen tak leckoho nevezmou…“ Náhle se Rožďalovský zarazil a vyhrkl: „Proč se ptáš? Snad nechceš taky skautovat? Ty?“ A jízlivě se rozesmál.
Mirkovi se stal v tu chvíli svým vyzývavým smíchem znovu tak protivný, že by mu byl nejraději vlepil pohlavek. Ale opanoval se a odvětil chladně: „Ano, chci to zkusit! Ale to je teď vedlejší. Raději mně řekni něco o té Devadesátce!“
„No, co bych ti měl o ní říci,“ váhavě mluvil Rožďalovský. „Tak je tam asi čtyřicet členů a nechtějí už nikoho přibírat. Jejich vedoucí říká, že když je v oddíle kluků hodně, nejsou prý pak už tak sehraní, ani se mezi sebou pořádně neznají, zkrátka, že to není to, co to má být. Nás ve čtyřiapadesátce je skoro osmdesát!“
„A kde má ta Devadesátka vlastně klubovnu?“ přerušil jeho výklady Mirek.
„To je právě to!“ řekl skoro závistivě Rožďalovský. „Mají klubovnu blízko řeky a mohou se projíždět na loďkách. Mají tři, a ještě si prý sami budou stavět další. Jejich klubovna je v Zámečnické ulici číslo pět. Už jsem tam byl dvakrát na návštěvě.“
Mirek se chtěl ještě na něco ptát, ale zvonek ukončil přestávku a rozhovor musel skončit.
O příští přestávce se Mirek už na nic nevyptával, protože Rožďalovský začal hlasitě vtipkovat o tom, že Mirek se chce stát skautem, ač donedávna měl pro skauting jen posměch.
Mirek si umínil, že bude dále jednat na vlastní pěst. To, co se dozvěděl, mu musí stačit. A snad bude i lépe, když Rožďalovského nebude ani příliš upozorňovat na svůj zájem o junáctví. Mohlo by v něm třeba vzklíčit i nějaké podezření. A sama šťastná náhoda Mirkovi přeje; ta Devadesátka má klubovnu blízko party – také na Kampě.
