Světluška 5/2022
František Nepil: Jak kočka Slunomžourka přinesla Makového mužíčka na práh (Makový mužíček, 3. část)
Stařenka říkávala, že kočka Slunomžourka je na myši jako čert. Kdykoli nějakou chytila, přinesla ji na práh a neodešla, dokud jí babička neřekla: jedeš s tou fujvěcí pryč – že na tebe vezmu březové koště!Kočka Slunomžourka totiž trošku lidské řeči rozuměla, ale ne moc. A tak se domnívala, že slova „jedeš s tou fujvěcí pryč" jsou nějakou obzvláštní pochvalou. Proto na ně tak čekala. A přitom si je ani nezasloužila. Ona totiž vždycky po té domnělé pochvale odnesla tu svou myšičku zase na půdu, nechala ji tam do oběda běhat a v poledne si ji zase přimňoukala a odnesla stařence na práh. Stařenka na to nikdy nepřišla, a proto věřila, že Slunomžourka je nejlepší kočkou ze všech nejlepších koček, a ani ve snu ji nenapadlo, že jí nosí vlastně jednu a tutéž myšku den co den.
Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po kočkách: zrovna po Štědrém dnu, po tom Štědrém večeru, co ji stařeček vyhnal na půdu, jí ta jediná, jedinkatá myška onemocněla. Dostala spalničky, zarděnky a černý kašel. To se rozumí, že musela být v teple a že ji kočka Slunomžourka nemohla položit v takové zimě na práh. A tak ráda by byla od babičky pochválená!
Stařenka zatím metla na dvorku sníh a dědoušek přebíral v hlavě myšlenky. A tu ho napadlo, že půjde na půdu pro sušené ostružiny. Že si uvaří čaj.
„Nezapomeň zavřít dveře!“ volala na něho babička.
„Nezapomenu, nezapomenu,“ ujišťoval ji dědoušek a opravdu za sebou dveře zavřel. Jenže když vylezl po schůdkách, nemohl si vzpomenout, co mu stařenka vlastně připomínala. Jistě to bylo něco důležitého, říkal si, protože stařenka mu připomínala jen velmi důležité věci. Tak zase slezl z půdy a šel za ní na dvorek.
„Copak jsi mi to připomínala, když jsem šel na půdu?“ ptal se.
„Abys nezapomněl za sebou zavřít dveře. Mohla by z půdy utéct kočka a splést si Makové miminko s myškou.“
„Tak to jsem nezapomněl,“ uklidnil se stařeček. „Já totiž jdu na půdu pro ostružiní,“ vysvětloval stařence, „uvařím si čaj.“
„Ostružinový čaj?“ divila se babička. „Že ty jsi nachladl! Jestli ses zastudil, uvař si raději lipový čaj, ten je na pocení.“
„Ale já se nepotřebuju potit. Mně nic není. Mám jenom chuť na čaj.“
„Neříkej, že ti nic není, když hledáš čaj. A nedělej si ani lipový čaj, udělej si rovnou bezový. Bez je vůbec nejlepší ze všeho, černý bez je na devadesát devět nemocí!“
„Ale já nemám devadesát devět nemocí,“ hádal se dědoušek, „já nemám ani jednu nemoc. Mám jenom chuť na ostružinový čaj, tak si jdu pro něj na hambalka.“
„Na hambalkách přece není,“ vysvětlovala mu babička. „Raději ti ho najdu sama. To je tak se vším: vždycky si něco vyvzpomeneš, a já abych to šla hledat.“
Stařenka opřela koště o zeď a šla k půdě. Ale jen udělala pár kroků, spustila ukrutný nářek! Ukrutný nářek, ukrutný pláč a ukrutné slzy. A měla proč. Dveře na půdu byly – otevřené. Stařeček je totiž zavřel, ale zavřel je, když šel nahoru. Když se vracel, nechal je dokořán. Dveře do sedničky byly dokořán už předtím a na prahu neležela myška! Nenene, myška měla přece spalničky, zarděnky a černý kašel, a taky horečku, a proto nemohla na práh. Na prahu leželo Makové miminko! Protože kočka Slunomžourka, když viděla otevřené dveře, šup z půdy do světničky a tam čuchy čuchy čuch – a hup na stůl pro Makové miminko. A to přinesla starunce na práh místo myšky a čekala na svou pochvalu.
Kdyby stařenka neměla v očích tolik slz, kdyby se jí to nerozmazávalo, viděla by hned, že Makovému miminku nikdo nic neudělal. Kdykoli totiž k němu kočka Slunomžourka čichla, ozvalo se: chichichi – checheche – chichichichichi – a kočka z toho byla u vytržení. Ona totiž při každém čuchnutí polechtala Makové miminko svými vousy na bříšku, a to se mohlo rozsypat smíchy.
Jak všechno dopadlo, to si může každý spočítat na prstech jedné ruky: dědeček přetáhl několikrát kočku Slunomžourku koštětem, aby si pamatovala, že nesmí nosit Makové miminko na práh. Stařenka – když se vzpamatovala z toho leknutí – honem uvařila hrnek lipového čaje, ale nedala ho Makovému miminku pít! – Ona ho v čaji celé koupala tak dlouho, až se potilo jako žejdlík. – Nenastydlo! Kdepak by nastydlo! Ráno bylo krev a mlíko a o tom, že leželo v mrazu na prahu, ani nevědělo.
Jak by ne, když tam leželo v dědečkově fusaku, a v něm by přece nenastydlo, ani kdyby leželo na ledě!
(Pokračování příště)
