Světluška 5/2022
Brigitte Hoffmannová, Lena Steinfeldová: Příliš odvážný medvídek
„Už jsem vzhůru! Už jsem se vyspal!“ Rasmus strká do mámy, ale ta se jen s tichým zabručením otočí na druhý bok.Medvídek vyleze z jeskyně a protáhne se v paprscích ranního slunce. Cítí se báječně. Připadá si tak silný, že by mohl vytrhávat stromy.
Na pahorku u řeky Rasmus najde své kamarády – mývala Edu, lišáka Bertíka a zaječici Emu.
„Budeme si hrát?“ zeptá se Rasmus.
„No jasně!“ křičí ostatní.
Rasmus odvážně válí sudy z kopce. “Kdo udělá nejvíc kotrmelců?“ zeptá se.
Vzápětí už se všichni koulí dolů.
„Teď budeme závodit ve skákání,“ navrhne Rasmus po chvíli.
Čtveřice skáče přes kameny k řece. Pak napříč loukou. Dopředu. Dozadu. Do strany. Konečně se Bertík svalí do trávy.
„Já už nemůžu!“ vydechne malý lišák.
„Odpočineme si. Co takhle uspořádat malý piknik?“ zeptá se Rasmus.
„Ale kde chceš sehnat něco k jídlu?“ ptá se Ema.
„Vím o úlu,“ prozradí medvídek a usměje se.
„No jo, ale není to nebezpečné?“ zeptá se Eda.
„Ale kde!“ mávne rukou Rasmus. „Je to hračka! Dávej dobrý pozor.“
Plíží se křovím k úlu. Vtom se ozve výhružné bzučení. Váhavě se zastaví. Vážně se má vydat pro med? Úplně sám?
Často viděl, jak to máma dělá. Ohlédne se a uvědomí si, že Bertík, Eda a Ema čekají, jestli něco přinese.
„Jen žádný strach!“ pomyslí si.
Se sklopenou hlavou se rozběhne k úlu, sáhne dovnitř, popadne plástev a dá se na útěk. Med mu kape na srst. Jé, ten báječně voní!
Vtom zaslechne Bertíka. „Pozor, Rasmusi, za tebou!“
Rasmus se vyděsí, když spatří rozzuřené včely. S bojovým bzukotem ho pronásledují. Jako temné mračno letící blankytnou oblohou. Rasmus kličkuje po louce, ale nedaří se mu včely setřást. Jsou stále blíž, vtom dostane spásný nápad: po hlavě skočí do řeky a plave notný kus pod vodou. Když se s kašláním vynoří, po včelách už není ani památky. S mokrou srstí se rozběhne k ostatním. Nedostal ani jediné žihadlo!
„To byla klika!“ vydechne Rasmus. „Jenže plástev jsem ve vodě ztratil!“
„Hlavní, že se ti nic nestalo,“ utěšuje ho Eda. „Ale co podnikneme teď?“
„Budeme soutěžit, kdo vyleze na strom!“ křičí Rasmus a rozběhne se k nejvyššímu stromu na okraji lesa.
„Já polezu první, hlásí se Ema a vyskočí vysoko do vzduchu. Dosáhne na jednu z dolních větví a přitáhne se. „Teď vy!“ vyzve se smíchem ostatní.
„Klidně!“ odpoví Bertík, pozorně si prohlíží větve a přelézá z jedné na druhou jako po žebříku. Kousek nad Emou se zastaví. Ale to už se nahoru sápe Eda, rychle šplhá vzhůru a uvelebí se ve vidlici nad ním.
„Teď jsi na řadě ty!“ zvolá.
„Jdu na to!“ odpoví Rasmus. Šikovně šplhá po kmeni.
„Ty chceš lézt ještě výš?“ zeptá se Eda, když ho Rasmus míjí a věší se na horní větve.
„No jasně, nahoře rostou vynikající bobule!“ vysvětluje Rasmus. „Chci je natrhat!“
„Jenže ty horní větve jsou hrozně tenké,“ napomíná ho Eda. „Je to nebezpečné. Radši slez dolů.“
Ale Rasmus neposlechne. Šplhá výš a výš, až do koruny stromu. Chvíli se kochá tím nádherným rozhledem. Pak trhá jasně červené bobule a snaží se jich co nejvíc udržet v tlapě.
„Už lezu dolů,“ zavolá na kamarády.
Jenže to se snadno řekne…
Když chce stoupnout na dolní větev, zlomí se. Rasmus se propadne o kus níž. Pomoc! V poslední chvíli se zachytí jiné větve. Ale musí se držet oběma tlapami. Všechny bobule se mu vysypou z dlaně. Rasmus se za nimi vystrašeně dívá. Najednou mu zem připadá děsivě hluboko. Dole spatří kamarády – jsou úplně maličcí. Sledují ho s vytřeštěnýma očima.
„Achich ouvej,“ zanaříká Rasmus. „Co si počnu?“ Neodvažuje se hnout z místa. Vtom uslyší tleskání křídel.
„Já ti pomůžu, Rasmusi,“ řekne havran Baltazar, který se najednou vynoří vedle něj. Poletuje kolem a radí, které větve jsou dost silné, aby ho udržely. Konečně se Rasmus dostane na pevnou půdu.
S úlevou děkuje havranovi: „Bez tebe bych to nedokázal…“
„Ještě pořád si chceš hrát na honěnou?“ zeptá se Ema.
Rasmus zakroutí hlavou.
„Co takhle piknik?“ zeptá se Eda.
„Med je v tahu…“ připomene medvídek. „A ty bobule jsem taky poztrácel.“
Vtom Eda zvedne do výšky plástev. „Vylovil jsem ji z řeky, když jsi byl na stromě!“
Všichni zajásají. Zbytek dne kamarádi stráví na louce. Mlsají med a nechají sluneční paprsky, aby je hladily po bříšku.
To je ale pohoda!
(z knihy: Pětiminutové příběhy)
