Světluška 4/2022
Jeanne-Marie Leprince de Beaumont: Kráska a Zvíře (2. část)
V první části jsme Krásku a jejího otce opustili ve chvíli, kdy se vydali zpět do zakletého paláce.Kůň se vydal na cestu a kvečeru spatřili palác, osvětlený stejně jako poprvé. Kůň zamířil sám do stáje a otec s dcerou se odebrali do velké síně, kde našli velkolepě vystrojený stůl a dva příbory. Kupec neměl na jídlo ani pomyšlení, ale Kráska se snažila vypadat klidně – posadila se ke stolu a otce obsloužila; potom si řekla v duchu: „Zvíře chce, abych ztloustla, než mě sní, proto mi dalo připravit takovou hostinu.“ Když se navečeřeli, uslyšeli veliký lomoz a kupec už se v slzách loučil se svou nešťastnou dcerou, protože věděl, že přichází Zvíře. Jakmile Kráska uviděla strašlivou obludu, zachvěla se hrůzou, ale ze všech sil se přinutila ke klidu. Obluda se jí zeptala, zda přišla dobrovolně, a Kráska řekla slabým hlasem, že ano.
„Jste moc hodná,“ řekl jí netvor, „a já k vám opravdu cítím vděčnost. Vy, kupče, odjedete zítra ráno a nikdy už se nesmíte vrátit. Dobrou noc, Krásko.“
„Dobrou noc, Zvíře,“ odpověděla Kráska a netvor hned odešel.
„Dceruško moje milá,“ řekl otec a políbil Krásku, „umírám strachem. Prosím tě, nech mě u sebe!“ „To nejde, otče,“ řekla Kráska pevně. „Odjedete zítra ráno a odevzdáte mě do vůle osudu: snad se nade mnou nebesa smilují.“
Potom se uložili ke spánku. Mysleli, že celou noc oka nezamhouří, ale sotva ulehli, oči se jim zavřely. Ve spánku se Krásce zjevila neznámá paní a řekla:
„Potěšilo mě tvé dobré srdce, Krásko; obětovala jsi vlastní život, abys zachránila otcův, a takový dobrý skutek nezůstane bez odměny.“
Sotva se Kráska probudila, vyprávěla otci, co se jí zdálo; trochu ho tím potěšila, ale přesto se nedokázal ubránit slzám, když se musel rozloučit se svou milovanou dcerou.
Jakmile odjel, Kráska usedla ve velké síni a dala se také do pláče. Protože však byla statečná, odevzdala se do vůle osudu a umínila si, že po ten krátký zbytek svého života už nebude plakat; věřila totiž pevně, že ji večer Zvíře sní. Rozhodla se, že si ten překrásný zámek prohlédne, a nedokázala se ubránit úžasu nad jeho přepychem, ale největší údiv se jí zmocnil, když objevila dveře s nápisem:
POKOJ PRO KRÁSKU.
Otevřela nedočkavě dveře a užasla nad oslnivou nádherou, s jakou byl pokoj zařízen; ze všeho nejvíc ji však zaujala velká knihovna, klavír a množství sešitů s notami.
„To abych tady neměla dlouhou chvíli,“ zašeptala tiše, a pak ji napadlo: „Kdybych tu měla zůstat jen jeden den, nestálo by to za tolik pozorností.“
Ta myšlenka ji povzbudila. Otevřela knihovnu a spatřila knihu se zlatým nápisem: Přejte si a přikazujte – tady jste královna a paní.
„Škoda,“ povzdechla si Kráska, „protože já nechci nic jiného než spatřit svého nešťastného otce a vědět, co právě dělá.“
Řekla si to jen pro sebe. Ale to překvapení, když pohlédla k velkému zrcadlu a uviděla otce, jak se s hlubokým smutkem ve tváři právě vrací domů! Sestry se k němu seběhly, a třebaže se snažily vypadat sklíčeně, ve tvářích jim bylo vidět radost, že se zbavily své nejmladší sestřičky. Za malou chvíli všechno zmizelo a Kráska se neubránila myšlence, že Zvíře má dobré srdce a že se ho nemusí bát.
V poledne našla stůl prostřený a při obědě poslouchala líbeznou hudbu, i když nikoho neviděla. Sotva zasedla večer ke stolu, uslyšela kroky Zvířete a nedokázala potlačit hrůzu.
„Krásko,“ zeptal se jí netvor, „smím tady zůstat, až budete večeřet?“
„Vy jste pán domu,“ odpověděla Kráska a chvěla se strachem.
„Nejsem,“ odpovědělo Zvíře, „tady přikazujete jen vy sama. Jestliže vám tu překážím, pošlete mě pryč a já hned půjdu. Povězte, opravdu vám naháním takovou hrůzu?“
„Trochu,“ řekla Kráska; „já nedovedu lhát. Ale myslím si, že máte dobré srdce.“
„To je pravda,“ řeklo Zvíře, „ale já nejenom ošklivě vypadám, já ani nedovedu kloudně promluvit; vím dobře, že jsem jen hloupé zvíře.“
„Hloupé zvíře nikdy netvrdí, že neumí kloudně promluvit,“ odpověděla Kráska. „Opravdového hlupáka to nikdy ani nenapadne.“
„Jezte klidně, Krásko,“ řeklo Zvíře, „a netrapte se ve svém domě; protože tady je všechno opravdu vaše a mě by moc mrzelo, kdybyste se tu necítila dobře.“
„Vy máte opravdu dobré srdce,“ řekla Kráska. „Přiznávám se, že mám z vaší dobroty radost; když se nad tím zamyslím, vůbec mi nepřipadáte tak ošklivý.“
„Paní moje,“ odpovědělo Zvíře, „já mám dobré srdce, ale jsem zrůda.“
„Na světě je mnoho lidí, kteří jsou zrůdnější než vy,“ řekla Kráska, „a já vás mám i takhle raději, než když někdo vypadá jako člověk, ale srdce má zlé, zkažené, nevděčné.“
„Kdyby mi nechyběl dar výmluvnosti,“ odpověděl netvor, „učinil bych vám na důkaz vděčnosti velikou poklonu; ale nedokážu nic jiného než vám poděkovat.“
Kráska s chutí povečeřela. Už se obludy téměř nebála, ale srdce se jí málem zastavilo strachem, když se jí Zvíře zeptalo: „Krásko, chcete se stát mou ženou?“
Chvíli trvalo, než odpověděla – měla strach, že se zvíře rozzuří, když odmítne, přesto však řekla s bázní v hlase:
„Nechci, Zvíře.“
Nešťastný netvor chtěl potlačit vzlyknutí, ale zasténal tak strašlivě, že se to rozlehlo po celém paláci; Kráska se však brzy uklidnila, protože Zvíře řeklo smutně: „Tak tedy dobrou noc, Krásko.“ Potom zamířilo ke dveřím, a ještě několikrát se na ni ohlédlo. Kráska osaměla a zmocnil se jí hluboký soucit nad ubohým Zvířetem. „Škoda, věčná škoda,“ řekla si. „I když je šeredné, povahu má dobrou.“
Kráska strávila v paláci tři poklidné měsíce. Večer co večer přicházelo Zvíře, při večeři ji docela rozumně bavilo, ale v jeho slovech nebyla ani špetka toho, čemu se mezi lidmi říká duchaplnost a důvtip. Každý večer objevovala Kráska u Zvířete nové dobré vlastnosti; vídala Zvíře tak často, že si zvykla na jeho ošklivost, dávno už se přestala bát jeho návštěv a často pohlížela netrpělivě na hodiny, kdy už bude devět; neboť tou dobou Zvíře vždycky přicházelo. Jediná věc Krásku trápila: Každý večer před rozloučením se jí Zvíře zeptalo, chce-li být jeho ženou, a pokaždé se zachvělo bolestí, když odmítla.
Jednoho dne Kráska řekla: „Vy mě trápíte, Zvíře; kdybych si vás mohla vzít, ráda bych to udělala, ale jsem upřímná a nechci ve vás probouzet naději, že se to někdy stane. Budu vždycky vaší přítelkyní, snažte se s tím smířit a nechtějte víc.“
„Nic jiného mi nezbývá,“ odpovědělo Zvíře. „Vím, že ze mne jde opravdu hrůza, to přiznávám, ale mám vás rád nade všechno na světě; a když tu chcete zůstat, znamená to pro mne doopravdy štěstí. Jenom mi slibte, že mě nikdy neopustíte.“
Kráska se po těch slovech začervenala. Věděla z obrazu v zrcadle, že otec po jejím odchodu stůně steskem, a chtěla se s ním zase setkat. „Mohla bych vám snadno slíbit, že od vás opravdu nikdy neodejdu, ale tak ráda bych se zase shledala s otcem, že se utrápím, když mi tu radost nedopřejete.“
„Raději umřu,“ řeklo Zvíře, „než abyste byla mou vinou smutná; pošlu vás k vašemu otci, ale vy tam zůstanete a vaše nešťastné Zvíře se utrápí bolestí.“
„To ne,“ řekla Kráska s pláčem, „mám vás ráda a nechci, abyste umřel. Slibuji vám, že se do týdne vrátím; ukázal jste mi v zrcadle, že se obě sestry vdaly a bratři odešli na vojnu. Otec je docela sám, dovolte mi, abych s ním zůstala týden.“
„Budete tam zítra ráno,“ řeklo Zvíře, „ale pamatujte na svůj slib. Až se budete chtít vrátit, položte večer před spaním na stůl svůj prsten, to stačí. Sbohem, Krásko.“
Po těch slovech Zvíře jako vždycky hluboce zavzdychalo a Kráska šla spát; bylo jí smutno, že se Zvíře její vinou tak trápí. Ráno se probudila v otcově domě a zazvonila na zvonek u postele; objevila se služebná, spatřila Krásku a hlasitě vykřikla. Na její výkřik přiběhl otec, a když uviděl svou milovanou dceru, málem zemřel radostí; padli si do náruče a dlouho se objímali. Po prvním přívalu radosti Krásku napadlo, že se nemá do čeho převléknout, chce‑li vyjít z pokoje. Služebná jí však řekla, že právě našla ve vedlejší místnosti velkou truhlu plnou zlatých šatů, pošitých drahokamy. Kráska poděkovala dobrému Zvířeti za pozornost, vybrala si z šatů ty nejskromnější a řekla služebné, aby ostatní uložila, neboť je chtěla darovat sestrám; sotva to však vyslovila, truhla zmizela. Otec usoudil, že Zvíře chce, aby si všechno ponechala pro sebe, a okamžitě se šaty i truhla zase objevily na svém místě. Kráska se oblékla, zatím se o jejím příchodu dozvěděly sestry a přiběhly i se svými ženichy.
Obě se cítily velmi nešťastné. Starší se vdala za mladého šlechtice, který byl krásný jako bůh lásky, ale tolik miloval svou vlastní tvář, že se od rána do večera ničím jiným nezabýval a kráse své ženy se jenom posmíval. Muž druhé sestry oslňoval duchaplností, ale používal svého důvtipu jen k tomu, aby dráždil ostatní, svou ženu především. Obě sestry div nepadly do mdlob, když viděly Krásku oblečenou jako princeznu a krásnější než slunce. Ať se k nim chovala sebelaskavěji, nic nemohlo utišit jejich závist; a ta se ještě zvětšila, když jim Kráska vyprávěla, jak je šťastná. Obě závistivé sestry pak odešly vyplakat se do zahrady a tam si řekly: „Proč má být ta malá čertice šťastnější než my? Nezasloužíme si to snad víc než ona?“
„Milá sestro,“ řekla ta starší, „právě mě napadlo, abychom ji tady zdržely déle než týden. To bláznivé Zvíře se rozzuří, že nedodržela slovo, a možná ji roztrhá.“
„To je pravda, sestřičko. Musíme k ní být proto co nejmilejší.“
S tou dohodou se vrátily a chovaly se k sestřičce tak vlídně, že Kráska byla dojatá až k slzám. Když uplynul týden, obě sestry si rvaly vlasy zoufalstvím a tvářily se tak sklíčeně, až jim Kráska slíbila, že zůstane ještě další týden.
Měla však své nešťastné Zvíře doopravdy ráda; vyčítala si proto, že mu tím způsobila bolest, a stýskalo se jí po něm. Když byla u svého otce desátou noc, zdálo se jí, že se ocitla v zahradě paláce, že Zvíře leží v trávě a umírá a že jí vyčítá, jak nevděčně se k němu zachovala. Kráska se prudce probudila a rozplakala se.
„Já jsem opravdu moc zlá,“ říkala si v duchu, „když působím bolest Zvířeti, které se ke mně chovalo tak pěkně! Je to snad jeho chyba, že je tak ošklivé a že neumí duchaplně promluvit? Má dobré srdce, a to je cennější než všechno ostatní. Proč jsem se nechtěla stát jeho ženou? Byla bych s ním šťastnější, než jsou moje sestry se svými ženichy. Ženě nepřináší spokojenost, když je manžel krásný nebo když umí ohnivě a duchaplně promluvit, ale když má dobrou povahu, když je čestný a ohleduplný, a všechny ty dobré vlastnosti Zvíře má. Necítím k němu lásku, ale úctu, přátelství a vděčnost. Nesmím mu tedy působit trápení; celý život bych si vyčítala svůj nevděk.“
Po těch slovech Kráska vstala, položila na stůl prsten a znovu ulehla. Jakmile zavřela oči, ihned usnula, a když se ráno probudila, uviděla s radostí, že je v paláci u Zvířete. Oblékla si nádherné šaty, aby se mu líbila, a celý den netrpělivě čekala, až přijde večer a uhodí devátá hodina; ale devátá odbila a Zvíře se neobjevilo. Kráska dostala strach, že zavinila jeho smrt. Proběhla s pláčem celý palác, zmocnilo se jí zoufalství. Když všechno prohledala, vzpomněla si na svůj sen a běžela do zahrady k vodě, kde ve snu uviděla nešťastné Zvíře. Opravdu tam bylo – leželo bez hnutí a Kráska si už myslela, že je mrtvé; zapomněla na svůj odpor, vrhla se k němu a ucítila, že mu ještě tluče srdce. Rychle nabrala ve stružce vodu a vylila mu ji na hlavu, Zvíře otevřelo oči a řeklo:
„Zapomněla jste na svůj slib a mně se už nechtělo žít; tolik mi bylo smutno, že se s vámi už nikdy nesetkám. Ale umírám spokojeně, protože vás ještě jednou mohu vidět.“
„Moje drahé Zvíře,“ řekla Kráska, „vy přece neumřete, budete žít a stanete se mým mužem. Dávám vám své slovo a přísahám, že nechci nikoho jiného než vás. Běda! Myslela jsem, že k vám cítím jen přátelství, ale teď podle své bolesti poznávám, že bych bez vás nemohla žít.“
Sotva to Kráska vyslovila, celý zámek se rozzářil mnoha světly; ohňostroje, hudba, všechno bylo jako při velké slavnosti, ale celá ta nádhera Krásku nezajímala: Hned se zase obrátila ke svému milovanému Zvířeti, protože se strachovala o jeho život. Strnula překvapením; Zvíře zmizelo, ale u nohou jí klečel princ krásnější než slunce a děkoval, že ho vysvobodila ze zakletí. A třebaže si princ jistě zasloužil všechnu její pozornost, Kráska se nedokázala ovládnout a zeptala se, kde je Zvíře.
„Vidíte mě přece u svých nohou,“ řekl princ. „Zlá víla mě zaklela do zvířecí podoby na tak dlouho, dokud mě nějaká krásná dívka nebude chtít za muže, a přikázala mi, abych mluvil jenom to nejnutnější. Na celém světě jen vy jediná jste byla tak hodná, že jste dokázala vidět mé poctivé srdce; a když vám teď dávám korunu královskou, ani zdaleka tím nemohu splatit všechno, co jste pro mne udělala.“
Kráska mu s radostným úžasem podala ruku a pomohla mu vstát. Potom šli spolu do zámku a dívka se div nerozplakala štěstím, když ve velké síni spatřila otce a všechny své sourozence – na zámek je přenesla krásná paní, která se jí zjevila ve snu.
„Krásko,“ řekla paní, jež byla mocnou vílou, „toto je tvá odměna, že sis tak dobře zvolila: Dala jsi přednost ctnosti před krásou a duchaplností, a proto si zasloužíš, abys všechny tyto vlastnosti našla spojeny v jediném člověku. Staneš se teď mocnou královnou a já věřím, že síla moci nezničí tvou dobrotu.“
Potom řekla víla oběma starším sestrám: „Také vaše srdce znám, milé dámy, a znám všechnu zlobu, která se v nich skrývá. Stanou se z vás dvě sochy, ale zachováte si i pod kamenem všechen svůj rozum. Budete stát u dveří před palácem své sestry a jako jediný trest vám ukládám, abyste se neustále dívaly na její štěstí. V živé lidi se zase proměníte teprve tehdy, až uznáte své chyby; ale mám velký strach, že zůstanete sochami navždycky. Pýcha, hněv, mlsný jazyk a lenost se napraví, ale když se změní zlé a závistivé srdce, je to skoro zázrak.“
Potom víla mávla proutkem a všichni se ocitli v princově království. Poddaní je radostně přivítali, princ si vzal Krásku za ženu a žili spolu dlouho a úplně šťastni, protože jejich štěstí pramenilo z dobroty a šlechetného srdce.
