Světluška 4/2022
Ivan Martin Jirous: Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze (Z knihy Magor dětem)
Tohle je pohádka o tom, jak kohouti obarvili svět. Tak poslouchejte. Dřív byla země šedivá a tmavá a smutná na pohled. Všechno, co na zemi rostlo, splývalo, šedivé a hnědé. I pávi byli tenkrát šediví jako popel a oheň doutnal tmavou barvou. Taky blesky byly tmavé, nebyly vidět na nebi, hustém a šedivém. Tam vládla bouřka, nejtmavší ze všeho. Občas dělala na nebi velké prádlo. Prala mraky, oblohu a vítr a hrozně si přitom zpívala. Prala nerada, zlostně přetahovala po nebi vaničky, dělala velký rámus, voda cákala z neciček, prádlo na valše hřmělo. Bouřka prala mraky a zpívala:Šedé je nebe
šedé jak ocel kosy
šedé jsou doutníky na rákosí
šedé jsou včely i vosy
všechno je šedé a dokud budu zde
jiné to nebude!
Ale něco barevného přece na světě bylo: duha, dítě slunce a deště, sestra rosy. Bouřka byla její teta, ale neměla ji ráda pro její krásu. Schovala duhu pod velkou hromadu krup, tam duha ležela zmrzlá, nemohla se pohnout, kroupy ji tlačily a studily.
Dole na zemi byly vysoké kurníky na kuřích nožkách. V těch žili kohouti. Ale nebyli zdaleka takoví šviháci jako dneska. Peří měli černobílé jako klávesnici klavíru. Protože tenkrát bylo ledacos pruhované nebo puntíkované, něco bylo i kostičkované, ale barevné nebylo nic. A že byly zrovna Velikonoce, měli kohouti černobílé ocasy spletené do copánků jako pomlázky.
Za kurníky byla hluboká rokle, a do té schovávali kohouti vajíčka, která ukradli slepicím. Na dno rokle sahal dlouhý žebřík. Kohouti vajíčka vždycky dokutáleli k okraji rokle a dolů musela vajíčka sama. Lezla po žebříku a šlo jim to špatně. Vajíčka nemají nožičky, chudinky! A jak jsou šišatý! Padala ze žebříku dolů a křičela: „Křáp, křáp, křáp!“ Kohouti byli rozčilení, běhali kolem a občas šlápli na vajíčko. A vajíčko zaplakalo: „Au!“ Kohouti kutáleli další a další vajíčka, byli to shánčliví kohouti, a zpívali si přitom:
Nevyčte nikdo z tlustejch knih,
co tajemství skryto ve vejcích!
Podivuhodná je to věc:
nebyl by život bez vajec!
Když byla rokle plná, kohouti nad ní mávali radostně ocasy. Vajíčka přetékala z rokle, kutálela se po stráních a válela se v jehličí. Bouřka je uviděla seshora z oblohy.
„To dovedu taky!“ křičela. Přilétla k mraku, na kterém měla hromadu krup, převrhla ho a na celý svět se vysypaly kroupy jako spousta malinkých vajíček. Ale bouřka zapomněla, že má pod kroupami schovanou duhu. Duha se protáhla po nebi, jako vějíř se rozprostřela od východu k západu. Bouřka ji uviděla: „Á, ty potvoro!“ zakřičela hrozným hlasem, popadla zástěru z černého mraku a začala duhu honit po nebi.
Ale duha byla rychlejší, byla rychlá jako sluneční paprsek (nezapomeňte, bylo to dítě slunce!), šup – sklouzla na zem a vběhla do jednoho kurníku na kuří nožce. Tam byli zrovna všichni kohouti, pletli si ocasy do copánků jako pomlázky, byly totiž právě Velikonoce. A tu uviděli duhu. Zůstali celí zkoprnělí. „Co to je?“ křičeli. „Je to pták nebo řeka? Proč nemá nožičky? Kde to má hnízdo?“ A byli zase rozčilení a šlapali po vajíčkách, která ještě nestačili odnést do rokle. „Au,“ křičela vajíčka, „au au!“
Všechny barvy světa byly na duze. Kohouti nikdy nic tak krásného neviděli. Duha se třásla a šlehaly z ní plameny divokých barev. Kohoutům od nich začaly hořet ocasy a hořely všemi barvami duhy. Kohouti nevěděli, že je duha dítě slunce a deště, ale viděli barevnou záři a viděli, že je duha krásná. Zvenku slyšeli strašný hřmot. Hromy třeskaly, jako když bouchá víko klavíru. Bouřka létala po světě a hledala duhu. Převracela všechno vzhůru nohama, vyvracela stromy a prohlížela jim kořeny, orala pole a šplouchala rybníky. Tmavá, zlá a závistivá křičela v povětří, na zemi i na vodě.
Ale kohouti se brzo vzpamatovali, oklepali se a dali se do práce. Namáčeli ocasy do barevné záře a začali barvit velikonoční vajíčka. Hřebínky si natřeli načerveno, aby se jim líp pracovalo, a vajíčka barvili namodro, nažluto, nafialovo, nazeleno i načerveno.
A když už byli skoro hotoví, přiletěla bouřka na hrozném větru, vlétla do rokle a do kurníků a objevila duhu. Větrem ji vyzvedla i s hromadou vajíček vysoko do mraků. Vajíčka se rozprskla po celém světě. A jak bylo od bouřky všechno mokré, barva z vajíček pouštěla. Modré skořápky obarvily nebe, chrpy, čekanku a vodu v rybníkách, šmolku a bandasky na mléko. Zelené skořápky obarvily trávu a modříny. Červené jahody, jeřabiny a maliny. Žluté obarvily rozvité jehnědy jív a blatouchy. Fialové obarvily pávy a šištičky olší. Šištičky olší šustily v listí:
Jak je to všechno nové!
A jak je všechno lepší!
Teď když jsme fialové,
jak je celý svět hezčí!
Kohouti radostí šlehali ocasy sníh z rozbitých vajíček. Začalo chumelit, bouřka se utišila a za chvilku i sníh roztál. A bylo vidět modré nebe a na něm bílé beránky, skořápky vajíček, které kohouti nestačili obarvit.
A vyšlo slunce – na něm se usadily žloutky z rozbitých vajíček, a svítilo na svět. A lehký vítr vesele pásl stáda beránků na modrém nebi. A ty nejtenčí skořápky z vajíček liliputek dodnes poletují po světě.
To jsou motýli.
