Světluška 4/2022
Daniela Krolupperová: Slavné vítězství (Z knihy Já se nechtěl stěhovat! Díl 8.)
Když šel v úterý ráno Martin do nové školy, měl najednou pocit, jako by sem chodil už dlouho. Velká neznámá škola se stala známou. Pozdravil pana školníka, kterému děti mezi sebou neřekly jinak než Mrož. Školník na něj vesele zakýval mohutnými kníry. Pak se dal Martin do řeči s Heřmánkem, s Markem, s Míšou a Terezkou. Už mu nepřipadalo, že je mezi samými cizími dětmi. I modře vymalovaná třída se mu zdála známá. No, skoro známá.Při hodině češtiny si četli pohádku o drakovi. Martin při čtení několikrát zadrhl a musel se opravit. Samozřejmě se hned ozvalo: „Vokurčák neumí číst!“, ale tentokrát se zasmálo jenom několik dětí. Paní učitelka si jen dala prst před ústa a byl klid. Jenže Martin stejně zrudl jako rajče. Tolik ho zlobilo, že se pokaždé okamžitě červená! Jenomže s tím nedokázal nic udělat. Ať se Martin snažil sebevíc, aby zůstal bledý jako křída, nikdy se mu to nepovedlo. Pokaždé byl rudý jako rak. Maminka říkala, že z toho určitě vyroste. Koho by ale bavilo čekat takových let?
O velké přestávce se k Martinovi zase jako by náhodou nachomýtl Vašek. Najednou mu zprudka vykopl přezůvku. Tentokrát tu druhou, která ještě zářila novotou. Martin okamžitě vyskočil a hnal se po Vaškovi. Ten do botky kopl podruhé, aby ji přihrál Robinovi. Robin ji zase odkopl zpátky Vaškovi. Martin vypěnil. Otočil se a hnal se za botkou. Vašek se jí zmocnil a utíkal s ní ze třídy ven. Ale nevyběhl. Do dveří se mu postavil Heřmánek: „Žádné koupání nebude,“ prohlásil a podíval se na přezůvku. „Botka nechce do záchodu.“
Martin zůstal užasle koukat. Heřmánek se nebál a postavil se Vaškovi!
Vašek taky užasle koukal. Ještě se mu nestalo, aby s ním někdo otevřeně nesouhlasil. Věděl, že by Heřmana docela snadno přepral. Byl mnohem větší. Ale věděl taky, že Heřman má hodně kamarádů. A těm by se to asi nelíbilo. Mohli by se do rvačky přidat. Potom by vítězství nebylo jisté.
„Vrať Martinovi tu botu,“ postavila se vedle Heřmana malá Terezka s dlouhými copy. K ní se hned připojil Míša.
Vašek byl zaražený. Tohle nečekal. Chvíli jen tak stál, a nakonec hodil botku zpátky Martinovi. Tím všechno skončilo.
Druhý den, ve středu, se ve škole konalo slavné fotbalové utkání. Martin byl celý natěšený. Ale protože se utkání konalo při vyučování, nemohl se jít podívat. Musel se učit. Z vyučování byli omluveni jenom hráči. Ach jo…
Martin byl hodně zvědavý. O první přestávce hned běžel k oknu na chodbě, aby se alespoň z dálky podíval, jak si jeho tým vede. Skóre bylo 1:1, protivník byl zdatný a silný. Bohužel.
Co když prohrajeme? Bál se Martin při hodině matematiky a zase vůbec nedával pozor. Když ho paní učitelka vyvolala k tabuli, skoro se polekal. Opakovali sčítání. Kolik je 3 + 6 + 8? Martin se musel zamyslet. Přemýšlel dlouho. Paní učitelka už začínala ztrácet trpělivost.
Najednou se ozvalo zaťukání na dveře. Do třídy vpadl bez pozdravu udýchaný a zpocený páťák ve sportovním úboru.
„Vokurka,“ vypravil ze sebe a zalapal po dechu.
Paní učitelku jeho vpád poněkud překvapil.
„Okurka?“ přeptala se a nechápavě zavrtala hlavou.
„Prosím tě,“ požádala malého sportovce, „napřed se vydýchej a pozdrav. Pak nám řekni, proč jsi přišel.“
„Dobrý den, potřebuju Vokurku,“ upřesnil chlapec. „Ten nám pomůže. Pan učitel Hruška prosí.“
Paní učitelka okamžitě pochopila. „Martina Vokurku! Tos měl říct rovnou! Já ho klidně pustím, když vám pomůže. Kam má jít?“
„Na hřiště. Prohráváme,“ zavyl nešťastně chlapec. „Jedlička si asi zlomil nohu.“
Paní učitelka tedy dovolila Martinovi odejít z výuky. Oba kluci vyběhli ze třídy rychlostí blesku. V žádném případě nemohou dopustit, aby škola zápas prohrála!
A než se Martin nadál, běžel po hřišti plném velkých páťáků s jediným čtvrťákem. Jako právoplatný člen školního fotbalového týmu. Byl skoro o hlavu menší než všichni ostatní hráči. Ale byl rychlý a měl správný úder. Prostě útočník.
Chvíli mu trvalo, než se seznámil se situací. Protivník měl dobrého brankáře, ale Martin věděl, jak na to. Jenom se musel dostat na své místo na hřišti. A hlídat si míč. Pan učitel mezitím provizorně ošetřil nohu nešťastnému Jedličkovi. Ten prosil, aby se směl alespoň podívat, jak zápas dopadne. Ale pan učitel byl neoblomný. Zranění musí okamžitě vidět lékař! Zdraví je přednější.
A tak Jedlička neviděl, jak na samém konci prvního poločasu dostal Martin skvělou přihrávku. Soustředil se a plnou silou kopl. „Gól!“ zaburácelo to vedle něj. „Gól!“ Martin dal gól. Jeho spoluhráči, ti neznámí kluci z páté třídy a jeden čtvrťák, ho najednou objímali. Vyrovnáno. 2:2. Soupeřův brankář chodil rozčileně kolem branky. Dostal gól. A ještě od druháka. Taková ostuda…
O přestávce si kluci jeden přes druhého sdělovali, jakou musí použít taktiku. Válečná porada se ovšem konala bez pana učitele, který odjel s Jedličkou k lékaři.
Druhý poločas byl dlouho vyrovnaný. Už se zdálo, že zápas zůstane nerozhodně. Až potom dostal Martin druhou skvělou přihrávku. Napjal všechny své síly a… dal další gól! Bylo to naprosto neuvěřitelné! Martin dal dva góly! Jen díky jemu, druhákovi, vyhrál školní tým mladších žáků důležitý fotbalový zápas.
Kluci jásali. Pan učitel Hruška s Jedličkou se stihli vrátit právě na konec zápasu. Pan učitel Martina hrdě poplácal po zádech. Radoval se i Jedlička, který měl na noze ošklivý výron. Skákal po jedné k Martinovi a chytal ho za ruku. „Já jsem taky Martin,“ představoval se mu a blahopřál zároveň.
Než skončilo vyučování, stal se Martin hrdinou dne. Paní učitelka mu blahopřála, spolužáci gratulovali. Dokonce i Vašek! Heřmánek byl celý nadšený. A Marek taky, i když přece jen malinko záviděl. Bude muset ještě hodně trénovat, aby byl tak dobrý jako Martin.
Po vyučování šel Martin s třídou na oběd. Všiml si, že si děti z vyšších tříd něco šeptají a dívají se přitom na něj. „To je ten Vokurka,“ zaslechl. Ale nikdo se nezačal smát jeho směšnému jménu. Kdepak. „Ten Vokurka, co kluky z Koutecký rozsekal na maděru?! Páni!“
(Konec)
