Světluška 4/2022
František Nepil: Jak hrál stařeček Makovému mužíčkovi ukolébavky (Z knihy Makový mužíček)
Když se ráno stařenka probudila, seděl stařeček u stolu a vyřezával kolébku pro Makové miminko.„Jen aby mu v ní nebylo zima,“ strachovala se stařenka.
„Žádná zima mu nebude,“ uklidňoval ji stařeček, „podívej se, jaký jsem mu udělal teplounký pytel. V takovém fúsaku by mu nebylo zima, ani kdyby spalo na ledě.“
„Vždyť to není fúsak, vždyť to není nánožník,“ zlobila se babička, „vždyť je to palec z tvé rukavice. Jak to, že jsi uřízl prst z palčáku?“
„Až Makové miminko vyroste, tak si zase palec na rukavici přišiju,“ vysvětloval jí dědoušek. „Letos to nějak vydržím, letos budu strkat palec do dlaně a on mi nenamrzne. Podívej se, jak je ten fúsak Makovému miminku akorát,“ chlubil se, když strčil nemluvňátko do nánožníku.
„Panenko svatokopecká,“ polekala se stařenka, „vždyť jsi ho tam strčil hlavou dolů, vždyť se udusí!“
Stařeček se polekal, honem vysypal Makové miminko z kožešinového palce do dlaně a strčil ho tam zpátky správně, nohama napřed. Teď už to byl skutečný nánožník. Jenže děťátko spustilo bé bé bé.
„Zazpívám ti ukolébavku a budeš spinkat,“ rozhodl dědeček. Položil chlapečka do kolébky, ukazováčkem jej houpal a zpíval:
„Hajej, dadej,
Makové miminko,
hajej a spi,
dědeček zkolíbá děťátko svý.“
Ale Makové miminko plakalo dál.
„Vždyť se tě bojí,“ zlobila se stařenka, „vždyť zpíváš jako trakař. Tichounce musíš zpívat, ne ho budit!“
„Tak já nebudu zpívat, já mu zahraju na rampouchy,“ rozhodl se stařeček. Vzal si kožíšek, beranici a dřevěnou lžíci a šel ven. Pod střechou chaloupky visely krápníky jako z křišťálu. Dědoušek vzal dřevěnou lžíci, přejel jí po střechýlech, ale hned volal:
„To ještě neplatí, já si to nejdřív zkouším!“
A zase pohladil rampouchy lžicí.
„Je to dost slyšet? Nemělo by se pootevřít okno?“ volal do sedničky na stařenku.
„To se ví, že je,“ zašeptala babička, „je to slyšet až moc!“
„Cože?“ ptal se dědeček.
„Že to stačí! Že je to slyšet dost,“ volala zase stařenka šeptem, aby neprobudila Makové miminko, které zatím usnulo.
„Ptám se, jestli je to moje hraní dost slyšet! Jestli by se nemělo pootevřít okno!“ křičel dědeček, až mu nabíhaly žíly.
Stařenka raději hodila přes sebe vlňák a vyběhla na mráz.
„To musíš tak křičet? Vždyť jsi Makové miminko probudil!“
„To je dobře, aspoň ho zase uspím. Jdi zase dovnitř, a až to přehraju, tak mi povíš, jestli je to slyšet i vevnitř. Kdyby to nebylo slyšet, tak bych trochu přitlačil.“
Babička šla dovnitř, dědeček povytáhl obočí a spustil. Ale ouha! Sotva začal, hned vycinkl chybičku.
„To neplatí,“ volal na stařenku, „já začnu ještě jednou!“
A začal ještě jednou – a zase špatně.
„To ještě neplatí,“ volal nešťastně stařeček, „já se překlep, já už nehrál od minulé zimy.“ – A zkusil do třetice to místečko, kde se dvakrát za sebou překlepl. A vida – povedlo se!
„Teď by to platilo,“ volal do světničky, „jenomže to nebylo celé. Teď to zahraju celé a bude to platit!“
A opravdu: hrál a hrál, a celá ukolébavka se mu povedla bez jediné chybičky.
„To bylo, co?“ šeptal pyšně, když vešel do světnice, „já vím, že spí jako dudek!“
Ale co neviděl? Makové miminko koukalo do stropu, broukalo a cumlalo si paleček, a u stolu spala stařenka, jako když ji do vody hodí.
No jak by ne! – Když stařeček zahrál tu ukolébavku tak pěkně a bez chybičky!
(Pokračování příště)
