Světluška 3/2022

Zpět

Jeanne-Marie Leprince de Beaumont: Kráska a Zvíře - 1. část

Byl jednou jeden kupec, a ten měl peněz jako želez. Měl také šest dětí, tři syny a tři dcery, a protože to byl člověk moudrý, nešetřil na výchově a obstaral jim nejlepší učitele. Dcery byly hezké jako obrázek a zvlášť nejmladší z nich byla tak krásná, že jí odmalička neřekl nikdo jinak než naše malá Kráska; to jméno jí už zůstalo a budilo v obou jejích sestrách velikou závist. Nejmladší dcera však byla nejenom krásnější, ale také hodnější. Obě starší byly nadmíru pyšné, protože měly hodně peněz; chodily s nosem nahoru, s ostatními kupeckými dcerkami nechtěly ani promluvit a vyhledávaly jen společnost urozených lidí; nevynechaly jediný ples ani jediné slavnostní představení v divadle nebo jinou zábavu a posmívaly se sestřičce, která většinu času proseděla nad pěknými knížkami. Každý věděl, že dívky jsou bohaté, a tak je mnoho zámožných kupců požádalo o ruku; obě starší sestry však pokaždé odpověděly, že se neprovdají, dokud si pro ně nepřijde vévoda nebo aspoň hrabě. Kráska – a vy už víte, že se tak jmenovala ta nejmladší – tak tedy Kráska každému nápadníkovi zdvořile poděkovala a řekla, že je moc mladá a že chce zůstat ještě několik let s otcem.
Kupec však znenadání ztratil všechen majetek a zůstal mu jen malý venkovský domek daleko za městem. Se slzami v očích oznámil dětem, že se tam všichni musí přestěhovat a že budou pracovat na venkově, aby se vůbec uživili. Obě starší sestry prohlásily, že nikam nepůjdou a že je ve městě dost a dost mladých mužů, kteří si je i bez peněz rádi vezmou; milé sestry se však přepočítaly – jakmile zchudly, žádný nápadník o ně ani okem nezavadil. Pro jejich pýchu je nikdo neměl rád, a tak se mezi lidmi říkalo: „Ty dvě si žádnou lítost nezaslouží a dobře na ně, že jim spadl hřebínek; jen ať si chodí s nosem nahoru, až budou pást berany.“ Ale každý hned také připojil: “Zato Krásky je mi líto, že ji potkalo neštěstí; takové hodné děvče! Ta se k chudákům vždycky chovala pěkně, a jak byla milá a zdvořilá!“ Několik urozených synků si ji dokonce chtělo vzít za ženu, třeba byla chudá jako myš v poli; ale Kráska jim řekla, že nemůže opustit svého ubohého otce v neštěstí a že s ním půjde na venkov, aby ho těšila a pomáhala mu v práci.
Chuděrka byla zprvu sama hluboce sklíčena nad tou ztrátou, ale potom si v duchu řekla: „I když budu naříkat sebevíc, slzy mi ztracené bohatství zpátky nevrátí; musím se snažit, abych byla šťastná i bez peněz.“ Když přijeli do svého venkovského domku, kupec a jeho tři synové začali obdělávat pole. Kráska vstávala ve čtyři hodiny ráno, uklízela a vařila pro celou rodinu. Zpočátku ji to k smrti unavovalo, protože nebyla na práci služky zvyklá, ale po dvou měsících zesílila a každodenní námahou si upevnila zdraví. Když skončila domácí práce, četla si, hrála na klavír nebo předla a zpívala si přitom.
Zato obě sestry se dlouhou chvílí div neutrápily. Vstávaly v deset hodin dopoledne, celý den lelkovaly a krátily si čas tím, že s lítostí vzpomínaly na krásné šaty a vznešenou společnost.
„Jenom se podívej na naši sestřičku,“ říkaly si potají, „ta je tak bezcitná a hloupá, že si ve svém neštěstí ještě libuje.“ Dobrák kupec si nic podobného nemyslil; věděl dobře, že Kráska je mnohem lepší než její sestry, vážil si její dobré povahy a zejména oceňoval její trpělivost, neboť starší sestry nebyly spokojeny, že jí otec svěřil celou domácnost, a každou chvíli své mladší sestřičce něco vytýkaly.
Když tak rodina žila v opuštěnosti asi rok, dostal kupec zprávu, že se šťastně vrátila jedna obchodní loď s jeho zbožím. Nečekaná novina popletla starším sestrám hlavu a obě si myslely, že konečně budou smět odejít z té pustiny, kde zažily tolik trápení. A když uviděly, že se otec chystá na cestu, prosily ho, aby jim přivezl drahocenné šaty, kožešiny, klobouky a mnoho dalších věcí. Kráska nežádala nic, v duchu si totiž myslela, že ani všechny peníze za otcovo zboží nestačí na to, co si přály její sestry. „A tobě nemám koupit nic?“ zeptal se jí otec.
„Jste hodný,“ řekla Kráska, „že na mne myslíte; prosím vás tedy, přineste mi růži, protože tady nerostou.“ Kráska ani tak netoužila po růži, jako spíš nechtěla svým příkladem postavit do špatného světla chování obou sester; byly by jistě řekly, že nic nežádá jen proto, aby se od nich odlišila. Dobrák otec odjel, ale když dorazil k cíli, věřitelé mu zboží zabavili, takže po mnoha trampotách se vracel stejně chudý, jako byl dřív. Domů už měl jen co by kamenem dohodil, už se těšil na shledání s dětmi, ale musel ještě projet velikým lesem a tam zabloudil; strhla se hrozná chumelenice a vichr byl tak silný, že ho dvakrát srazil z koně. Blížila se noc a kupec si myslel, že zahyne hladem či zimou nebo že ho roztrhají vlci, kteří vyli kolem dokola. Jak se tak rozhlížel, spatřil náhle na konci dlouhé řady stromů veliké světlo, ale připadalo mu, že je příliš daleko. Vydal se v tu stranu a uviděl, že záře vychází z velikého osvětleného paláce. Poděkoval nebesům za pomoc a pospíšil si k zámku, ke svému překvapení však nenašel na nádvoří ani človíčka. Jeho kůň zahlédl otevřenou stáj a vešel do vrat; ubohé zvíře už klesalo hladem a hltavě se pustilo do připravené hromady sena a ovsa. Kupec přivázal koně ve stáji a vydal se do paláce. Nikoho nepotkal, ale když vstoupil do velké síně, našel tam krb s plápolajícím ohněm a stůl plný masa, jen příbor chyběl. Protože ho déšť a sníh promáčely na kůži, přistoupil blíž k ohni, aby se usušil, a řekl si v duchu: „Pán domu a jeho služebnictvo mi jistě odpustí, že se tu chovám tak volně; určitě už brzo přijdou.“
Čekal dlouho, ale odbila jedenáctá a nikdo se neobjevoval. Kupec nemohl vydržet hladem, vzal si kuře a se strachem se do něj zakousl. Vypil také několik doušků vína, tím si dodal odvahy, vykročil ze sálu a prošel celou řadou velkých a nádherně zařízených síní. Nakonec objevil komnatu s pohodlnou postelí; protože už minula půlnoc a kupec byl unaven, zamkl za sebou dveře a uložil se ke spánku.
Probudil se nazítří v deset hodin dopoledne a překvapením zatajil dech, když místo svých promáčených a zablácených šatů našel oblek zářící čistotou. „Tenhle palác jistě patří dobré víle,“ řekl si v duchu, „a ta se nade mnou slitovala.“ Podíval se z okna a místo sněhu uviděl na zahradě loubí s tolika květy, že se až srdce smálo.
Vešel do velké síně, kde den předtím večeřel, a spatřil na malém stolku šálek s čokoládou.
„Děkuji vám, paní vílo,“ řekl nahlas, „že jste byla tak hodná a postarala se mi o snídani.“
Dobrák vypil čokoládu a vydal se do stáje ke svému koni; když však kráčel loubím z růží, vzpomněl si, co na něm chtěla Kráska, a utrhl větvičku s několika růžemi. V tom okamžiku zaslechl veliký hluk a uviděl, že se k němu řítí obluda tak hrozná, až málem ztratil vědomí.
„Nevděčníku,“ řekl netvor strašlivým hlasem, „poskytl jsem ti útočiště na svém zámku a zachránil ti tak život, a ty mi za všechnu mou starost kradeš růže, které mám nejraději na celém světě! Pros nebesa, ať ti odpustí; máš na to jen čtvrt hodiny času, protože za svou vinu zaplatíš smrtí.“
Kupec padl na kolena, sepjal ruce a řekl:
„Pane, odpusť mi; nevěděl jsem, že tě rozhněvám, když si utrhnu růži pro jednu svou dceru, která mě o ni prosila.“
„Neříkej mi pane,“ odpověděla obluda, „protože se jmenuji Zvíře. Lichotky nesnáším a žádám, aby každý mluvil, co si myslí; nedoufej proto, že mě obměkčíš pěknými slovy. Ale řekl jsi, že máš dcery, odpustím ti, když sem jedna z nich dobrovolně přijde zemřít místo tebe. Nepros mě a jdi už; a jestliže tvoje dcery odmítnou položit za tebe život, přísahej mi, že se do tří měsíců zase vrátíš.“
Dobrák neměl v úmyslu obětovat některou svou dceru obludné nestvůře, ale řekl si v duchu: „Aspoň se s nimi ještě jednou potěším.“
Slíbil tedy, že se vrátí, a Zvíře mu řeklo, že může jít, když o to stojí. „Nechci tě však propustit s prázdnýma rukama: Vrať se do pokoje, kde jsi spal, najdeš tam velikou prázdnou truhlu. Můžeš do ní uložit všechno, co se ti jen zlíbí, dám ti ji odnést domů.“
Potom Zvíře odešlo a dobrák se rozhodl: „Když už musím umřít, umřu aspoň s útěchou, že mé děti nebudou trpět hladem.“ Vrátil se do ložnice, našel tam hromadu zlaťáků, nasypal je do velké truhly, o které mluvilo Zvíře, a zavřel ji; ze stáje pak vyvedl koně a opustil palác se smutkem stejně hlubokým, jak veliká byla jeho radost, když tam vstupoval. Kůň našel sám v lese cestu, a tak byl kupec po několika málo hodinách doma. Děti se k němu seběhly, ale místo aby se radoval z přivítání, kupec se rozplakal, sotva je uviděl. V ruce svíral větvičku s růžemi pro Krásku; podal jí svůj dárek a řekl:
„Krásko, vezmi si ty růže, tvůj otec za ně draze zaplatí.“
Pak vyprávěl, jak smutná událost ho potkala. Když skončil, obě starší sestry začaly hlasitě naříkat a obořily se na Krásku, které neukápla ani slzička.
„To všechno způsobila pýcha téhle malé ďáblice,“ prohlašovaly, „proč jenom si neřekla o šaty jako my? Ale to ne, slečna chtěla mít něco zvláštního, a teď má na svědomí smrt našeho otce.“
„Proč bych měla plakat nad otcovou smrtí,“ odpověděla Kráska, „když vůbec neumře? Obludě přece stačí dcera, a proto se chci vydat do jejích drápů sama; umřu s radostí, že zachráním otce a dokážu tak, jak ho mám ráda.“
„Ne, sestřičko,“ řekli tři bratři, „ty neumřeš; půjdeme za obludou a buď ji dokážeme zabít, nebo zahyneme sami.“
„Nevěřte tomu,“ odpověděl otec, „obluda je strašlivě silná a já nemám ani špetku naděje, že ji někdo dokáže zabít. Těší mě, jak je Kráska hodná, ale nechci ji poslat na smrt. Jsem starý, času mám už namále; ztratím jen několik let života, a těch lituji jen kvůli vám, moje drahé děti.“
„Přísahám vám, otče,“ řekla mu Kráska, „že nepůjdete do toho paláce beze mne; nemůžete mi zabránit, abych šla s vámi. I když jsem mladá, nelpím na životě tolik a raději ať mě obluda roztrhá, než abych se utrápila k smrti, že jsme vás ztratili.” Kráska byla opravdu odhodlána, že odejde do nádherného paláce, a obě sestry z toho měly radost, protože jí nadmíru záviděly její dobré srdce. Kupec byl sklíčen představou, že ztratí dceru, a tak si ani nevzpomněl na truhlu plnou zlata; teprve když se odebral k spánku a zavřel za sebou dveře ložnice, s úžasem spatřil u postele truhlu. Umínil si, že dětem neřekne o svém nenadálém bohatství ani slovo, protože chtěl, aby dcery zůstaly na venkově; svěřil tajemství jen Krásce a ta mu prozradila, že v době jeho nepřítomnosti přijelo několik mladých urozených mužů a dva z nich se dvořili jejím sestrám. A poprosila otce, aby obě dcery provdal, neboť byla tak hodná, že je měla ráda a odpustila jim z celého srdce všechno, co špatného jí udělaly.
Když Kráska odcházela s otcem, obě zlé sestry si natřely oči cibulí, aby jim tekly slzy; bratři však plakali doopravdy, právě tak jako kupec. Jenom Kráska neuronila ani slzičku, protože nechtěla, aby se všichni trápili ještě víc. Kůň se vydal na cestu a kvečeru spatřili palác, osvětlený stejně jako poprvé.
(Pokračování příště)

Zpět