Světluška 3/2022
Veronika Šamalíková: O modřince
Byl jednou jeden ježidědek, který žil již dlouhá léta v lese ve staré chatrči na dvou nožkách od slepic. Byl již starý, líný a stále vyžadoval klid. Nerad vytahoval paty ze svého obydlí, proto pokud potřeboval někam zajít, popohnal tu svou chatrč a šel tam i s ní, neboť ji za ta léta naučil chodit.Jeho bývalá přítelkyně ježibaba Agáta, která měla svoji napůl zbořenou chýši pouze na jedné kuří nožce, mu tuze záviděla a často si říkávala: „Hernajs, ten ježidědek mě opravdu medí! Má chýš se otáčí na vše strany, neboť je za ta léta již celá rozviklaná. A když se chci někam dostat, to abych vytahovala pokaždé koště a za letu na mě fouká, prší nebo sněží. Ježidědek si všechno vyřídí pěkně v teplíčku a bez námahy!“
Zkrátka, ten dědek jí šel na nervy. Netrvalo dlouho a začala vymýšlet, jak zařídit, aby ježidědek neměl klid. A šlo jí to docela snadno, protože ježidědkovi vadilo už i jen ťukání datla do stromu, houkání sovy, troubení jelenů, funění divočáka, dokonce i líbezný ptačí zpěv, který kdysi v mládí míval velmi rád.
Zato Agáta ptačí zpěv přímo zbožňovala! Chovala ve své chýši několik očarovaných vzácných ptáčků zpěváčků. Za nimi pak přilétali další a v korunách stromů poblíž její chýše na kuří nožce se to ptáčky jen hemžilo.
Brzy ráno, sotva sluníčko začalo vycházet, všichni ti ptáčkové krásně pěli své ranní árie a ježibabě se přitom dobře probouzelo. Měla už všechny ptáčky ochočené, lítali jí rovnou na dlaň, kterou jim vždycky nastavila. Slétávali se u ní špačkové, kosi, skřivánci, drozdi, sýkorky, pěnkavy, ale především modřinky, jejichž zpěv byl ježibabě nejmilejší. Zpěv sýkorek modřinek milovala nejvíce.
Jednoho dne ježibaba podržela v dlani jednu z modřinek. Vybrala tu, která zpívala ze všech ptáčků nejhlasitěji a přikázala jí: „Leť, modřinko, za ježidědkem a zpívej mu pod oknem nejvíc, co jen tvé hrdlo dokáže! Pěj, křič, pískej, vřískej, jen ať ten dědek jeden plesnivý klidu nenalezne a nepřestávej, dokud ho tvůj zpěv neprobudí!“
Modřinka hned poslechla a odletěla. Sedla si ježidědkovi rovnou na okno a začala zpívat jako na lesy! Sotva ji uslyšeli ostatní ptáčkové, připojili se k ní a ptačí koncert sílil a sílil. Jakmile se dědek probral, hnedka spustil: „Co to slyším, co se děje, to jsou zvuky, jéje, jéje! Kdo tu takto silně piští, hlava mi už z toho třeští?!“ Otevřel okno a všichni ptáčkové se rozlétli a uletěli pryč, jen malá modřinka zůstala.
Modřinka, jak byla zvyklá u ježibaby, vlétla oknem do chýše a sedla si ježidědkovi na ruku. Ježidědka popadl vztek: „Taková drzost, no jen počkej, ty ptáku ošklivý, darebnice jedna ničemná, já ti, panečku, dám! Proč mě rušíš a řveš tu jako na poplach!“ Odháněl modřinku od sebe. Než ta ale pochopila, co se děje, zaznělo zaklínadlo a bylo hotovo.
Nerudný ježidědek proměnil ubohou a nešťastnou modřinku v němou rybičku. Stalo se to jen proto, aby už konečně ztichla a nikdy více nemohla zpívat. Rázem spadla modřinka z okna na zem a začala sebou mrskat na všechny strany. Pusinku otevírala dokořán, ale nevydala ze sebe ani jednu jedinou hlásku, natožpak tón!
Konečně měl ježidědek klid a šel znovu zalehnout ke spánku. Chudáček rybička zůstala ležet v trávě, nemohla už zpívat ani volat o pomoc. Zoufale lapala po dechu, neboť nyní potřebovala vodu ke svému přežití. Úplně oněměla a svoji pusinku otevírala jen naprázdno.
Vtom se k ní slétli všichni ptáčkové a odnesli ji na svých křídlech k ježibabě. „Kdo mě to ruší? Proč mne nenecháte v klidu odpočívat,“ zlobila se ježibaba. Ptáčkové vylíčili Agátě, jak se všechno seběhlo.
„Vždyť je to všechno jen moje vina! Kdybych tam modřinku neposlala, nebyla by z ní nyní němá ryba,“ pozdě litovala Agáta, že provedla tak nešťastný kousek. Hned se pustila do čarování, aby tu šlamastyku napravila. Avšak něco musela v tom náhlém šoku poplést. A tak se stalo, že modřinka najednou nebyla ani ptáčkem ani rybičkou. Zůstala rybičkou, která uměla létat. Už nepotřebovala k životu vodu, létala mrštně vzduchem, jako ryba plave ve vodě. Dokázala bezpečně přistát na jakémkoliv místě. Jen zpívat už nedokázala.
Byla proto moc smutná a tolik záviděla ostatním ptáčkům jejich veselé trylkování. Ptáčkové ji však rádi přijali mezi sebe i v podobě ryby s křídly. Často nyní zpívali jen pro ni. Rybička byla ráda, že má tak báječné kamarády, kteří ji nezradili, jsou na ni milí a cítí s ní všechnu tu její bolest i zklamání.
Začala si na svůj život v rybí podobě zvykat a naučila se s tím žít. Vrabečkové tuto novinu hnedka roznesli po celém okolí a brzy již každý věděl vše o tom, že ptáček modřinka je nyní rybou, která umí létat vzduchem jako letadlo. Nenašel se snad nikdo, kdo by tuto začarovanou modřinku neobdivoval a v celém širém kraji se tehdy nemluvilo o ničem jiném, než zrovínka o ní.
Zvířátka v širokém dalekém okolí zatoužila modřinku poznat a proletět se s ní. Modřinka byla šťastná. Ptačí zpěv si nahradila cestujícími, kteří vždy radostně výskají a vesele jásají, neboť si let s modřinkou nemohou dostatečně vynachválit. Často s nimi létá právě nad chatrčí ježidědka. Ten je z pištění, výskání a jásotu cestujících úplně bez sebe. Tolik toužil po klidu. A teď nemůže před veselím a rámusem ani uniknout. Nějak se prostě stalo, že dvě slepičí nožky pod jeho chýší odmítají udělat jediný krok. Kdo ví, že by i slepice držely s ostatními ptáky?
(upraveno)
A ještě na doplnění, abyste si z naší pohádky neodnesli, že sýkorky modřinky jsou němí a pokorní ptáčci. Naopak, přestože patří k menším ptáčkům, dokáží na krmítku v zimě zahnat i větší vetřelce. Přikrčí se, zadeček s ocáskem vystrčí vzhůru, načepýří peří, otevřou zobáček a pěkně hlasitě postaví většího vetřelce do latě. Ten raději ve vší úctě zůstane stát v pozoru dvacet čísel daleko. A pokud jde o její zpěv – často a hlasitě se ozývá. Vábí rychlým „sisisidu“ s hlubším posledním tónem, nebo jen ostrým „sisisi“, varuje chvějivým „cerretetetetet“. Zpěv má několik variant, nejčastěji „cií cií cií sirr“. Ostatně na internetu, pokud si do vyhledávače zadáte „ptačí zpěv“, objevíte mnoho „lovců“ ptačího zpěvu, kteří se rádi dělí o své úlovky.
