Světluška 3/2022
Daniela Krolupperová: Pozor, pohár! (Z knihy Já se nechtěl stěhovat! Díl 7.)
V pondělí ráno musela maminka Martina z postele skoro tahat. Byl z nedělního fotbalu tak unavený, až se zdálo, že mu jedna noc nestačila. Moc se mu chtělo spát. Zato do školy se mu nechtělo ani za mák.„Ještě chvilku, mami,“ zamumlal ze spaní a otočil se na bok. Maminka tedy Martina přikryla a přišla za pět minut. Když ho začala lochtat na chodidle, Martin rychle nohu skrčil a žadonil: „Nemohl bych dneska zůstat doma? Výjimečně?“
Tohle přání maminku rozzlobilo. „V žádném případě!“ Kdepak utíkat před povinnostmi, v tom viděla maminka začátek zkázy. Hned stáhla z Martina peřinu a už ho hnala do koupelny. Pořádně umýt obličej! Brrr! Ranní mytí obličeje patřilo mezi věci, které Martin neměl ani trochu v lásce. Ale maminka na něj mileráda dohlédla, aby se dobře umyl. Ach jo…
Cestou do školy potkal Martin Marka. Hned mu nadšeně vyprávěl, jak si v sobotu s Heřmánkovou pomocí postavil model letadla. Vlastního Rorýse! A v neděli si s kamarády skvěle začutal. Celý den na hřišti, to byla paráda! Marek ale ze sobotního fotbalu velkou radost neměl. Zápas s Vaškem se totiž nehrál podle pravidel. Když Vašek začal prohrávat, hned tvrdil, že to byla tyčka, hlavička, ruka anebo ofsajd. Prostě to nebyla pořádná hra. Marek nehrál s Vaškem rád. „Jenomže Adam se ho bojí odmítnout,“ stěžoval si Martinovi. „Ale příště s nimi nehraju ani já. Nemá to cenu.“
„Proč se ho bojí?“ zeptal se Martin.
Marek pokrčil rameny. „Nevím, Vaška se bojí skoro všichni. Každého ve třídě přepere. Taky rád hází přezůvky do záchodu. A když se mu zachce, umí se ošklivě posmívat. Jako tobě kvůli jménu.“
Martin přikývl. To chápal. Taky měl z Vaška trochu strach. Když četl a zadrhl se, pořád čekal, kdy se ozve: „Jé, on neumí číst!“ anebo „Vokurčáku, kde máš plyšáka, ty holko?!“
„Ale Adamovi se přece Vašek neposmívá. Vždyť se spolu kamarádí!“
„Moc ne. Adam se spíš bojí Vaška naštvat. Pěkně by to slízl, kdyby se Vaškovi zprotivil.“
Martin se zarazil. Tohle bylo divné. Že by se někdo s někým kamarádil, protože se ho bojí? Nebo se neodvážil s ním nekamarádit? Martin se musel na chvíli zastavit. On se přece vždycky kamarádil s klukama, protože jim spolu bylo dobře. Hráli spolu fotbal nebo si hráli na piráty. Taky spolu závodili na kolech.
„Nejhorší je, když se k posmívání přidají ostatní,“ dodal zamyšleně Marek. Martin souhlasil. „To je naprosto nejstrašnější. Když se směje celá třída. Já vždycky strašně zrudnu…“
„V první třídě se Vašek pořád posmíval Heřmánkovi,“ vzpomínal Marek. „Má chudák smůlu s tím děsným jménem. Ještě že já jsem Marek. Až potom jednou přinesl Heřmánek do školy model letadla. Sám ho postavil. Všichni čubrněli. A od té doby Vašek sklapnul. Pěkně ho štve, že kluci Heřmánka obdivují. Vlastně i holky. Jenomže Vašek takové letadlo nepostaví. To on nedokáže.“
„Zato dobře hází boty do záchodu…“
Za hovoru došli kluci až do školy. V šatně postávalo několik starších chlapců ve sportovním a s kopačkami v rukou. Jasný důkaz toho, že se chystají na fotbal. Martin zpozorněl.
„Co se děje?“ zajímal se. „Nějaký zápas?“
„Ále, páťáci trénují,“ vysvětloval Marek. „Zápas bude ve středu. Městské kolo, ta nejdůležitější fotbalová soutěž. Naše škola ji vždycky vyhrála. Úplně vždycky.“
„To je soutěž jenom pro páťáky?“
„Ne, pro mladší žáky. Ale nejlepší jsou samí páťáci. Je to jasné, jsou nejstarší a největší. Mají nejtvrdší úder. Ve školním týmu trénují všichni z prvního stupně, i druháci. Já začínám dneska.“
Martinovi se rozzářily oči. „Mohl bych taky?“
„Jasně, pojď se mnou odpoledne do přípravky. Zeptáš se a trenér si tě vyzkouší. Každého nevezme, ale tebe určitě ano.“
Martin byl nadšený z toho, že objevil fotbalový tým přímo ve své nové škole. Těšil se tolik, že při vyučování skoro ani nevnímal, co říká paní učitelka. To ovšem nebylo u Martina nic tak neobvyklého. Neobvyklé bylo jenom to, že se i docela zapomněl bát, aby se mu někdo neposmíval. Že je Vokurka. Anebo se nevyptával, jestli si s sebou do školy náhodou nezapomněl vzít plyšáka.
Ve tři hodiny stál společně s Markem na školním hřišti. „Tak pojďte, kluci,“ vítal je pan učitel Hruška, tělocvikář. „Napřed si zaběhejte, abyste se rozehřáli!“ Marek s Martinem poslušně vyběhli na dráhu.
Vedle nich trénovali ostatní chlapci, kteří už byli členy oddílu. Nejvíc dřeli ti, co měli nastoupit proti škole z Koutecké ulice. Martin je po očku sledoval. Byli dobří, jako on.
Když se oba kluci rozehřáli, dal jim pan učitel míč, aby ukázali, co dovedou. Proháněli ho po vyhrazené části hřiště, trénovali útok na branku. Marek chtěl do obrany, Martin byl útočník. Ve Lhotě nejlepší. I pan učitel si toho rychle všiml. Oba kluky pochválil, a nakonec dal Markovi i Martinovi přihlášku. Rodiče ji musí podepsat a zaplatit poplatek. Potom z nich budou opravdoví školní sportovci.
Doma čekal Martin celý nedočkavý na tatínka, až konečně přijde z práce. Od maminky si půjčil mobil, aby mu tu zprávu hned řekl. Sám si našel fotbalový oddíl!
Tatínek měl velkou radost. Dokonce přišel z práce dříve než obvykle. Maminka byla veselá a Martin kolem táty běhal a skákal, aby mu ukázal, jak vedl míč po hřišti. Večer se šli všichni společně projít k řece pod starou Sokolovnu.
Před spaním si Martin uložil podepsanou přihlášku do aktovky. Zítra ji odevzdá panu učiteli.
„Život ve městě není tak úplně hrozný,“ vysvětlil Martin žirafce, když se večer zavrtal do postele. „Taky tu hrají fotbal. A s Heřmánkem postavíme dvouplošník! Potom ti ukážu, jak létá.“
Žirafka se těšila. Znala auta, vlaky i autobusy. Ale letadlo, které doopravdy létá, ještě nikdy neviděla.
(Pokračování příště)
