Světluška 3/2022
František Nepil: Jak přišel Makový mužíček na svět (Z knihy Makový mužíček)
Byla jednou jedna stařenka a ta byla tak chudá, že neměla nic než kočku, hrnek a jednoho stařečka. A ten její stařeček byl taky tak chudý; neměl nic než doškovou chaloupku a v ní tu stařenku s hrnkem a kočkou. Ale třebaže toho oba dva měli tak málo, žili docela spokojeně. Babička byla spokojená i s tím, že ji bolí v zádech, protože dobře věděla, že by ji mohlo bolet i v kolenou, a to by pak bylo ještě horší. A staroušek ani neříkal, že ho píchá v kolenou, protože dobře věděl, že by ho mohlo píchat i v zádech, a to by teprve bylo nadělení.Ale jedno staroušky přece jen mrzelo; trápilo je, že jsou Vánoce za dveřmi a oni že nemají v kapsičce ani groš, ani troník, ani krejcárek, za který by mohli pořídit jeden druhému něco pro potěšení.
Když už svátky ťukaly na okno, řekli si oba stařečkové: Co kdybychom se šli podívat na vánoční trh? Třeba si odtamtud něco i přineseme, kdoví, jestli tam letos nebude něco zadarmo! A šli.
Chodili po městě, chodili po rynku a viděli spoustu nádherných věcí: palčáky a nátepníčky, teplé bačkory a paklíček tabáku, homolku cukru, mast na píchání v zádech a mast na píchání v kolenou, škopíček, mucholapku a jiné divy divoucí, jenomže ani jeden nebyl zadarmo. A tak přišli domů s prázdnou.
Vlastně nepřišli tak docela s prázdnou. Něco jeden druhému přece jenom přinesl, ale tajně, aby to ten druhý nevěděl.
Když přišel Štědrý den, uřízl dědoušek za chaloupkou smrček, navěsil na něj pár jablíček, pár oříšků a pár slaměných ozdob a postavil jej na stůl. Kvečeru upekla stařenka houbového kubu, a když vyšla první hvězda nad lesem, řekla dědečkovi: „Tak abys věděl, na trhu jsem ti nekoupila nic, ale stejně pro tebe něco mám!“ A položila před stařečka – rybí šupinu. Našla ji na tržišti u kádě s vánočními kapry.
„Propáníčka, ta je krásná,“ sepjal ruce stařeček, „ta je jako ze zlata. Já pro tebe stařenko, něco tak pěkného nemám, ale taky jsem ti něco přinesl!“ a položil před ni – makové zrníčko. Našel ho na trhu u stánku s preclíky.
„Panenko svatokopecká, to je překvapení,“ spráskla ruce stařenka, „já nic od tebe nečekala, vždyť jsem už na dárečky stará.“
„I nejsi,“ povídal na to děda, „a víš vůbec co? Uvař tu šupinu v hrnečku! Ať máme na Štědrý den rybí polévku jako velcí páni.“
Stařenka věděla, že z jedné šupiny ještě nikdy nikdo rybí polévku neuvařil. Ale nechtěla kazit dědouškovi Štědrý večer, tak ji hodila do hrnku, zalila vodou a přiložila do plotny pár borových šišek. Za chviličku se chaloupka naplnila takovou vůní, že to až nebylo k vydržení. A když odtáhli hrneček z plotny, nevěřili svým očím: považte, že z té jediné, jedinké rybí šupiny byla opravdická rybí polévka! Že v ní plavaly jikry a líčka a zelenina a všechno, co má v rybí polévce plavat. Že byla zrovna taková, jakou mívají velcí páni.
„Panečku, to byl dáreček,“ pochvaloval si dědeček, když olizoval dřevěnou lžíci, „na to budu vzpomínat, co budu živ.“
„A víš, co uděláme teď?“ zeptala se babička. „Zasadíme to tvoje makové zrníčko.“
Stařeček věděl, že o Vánocích se mák neseje. Ale nechtěl kazit stařence Štědrý večer, tak přinesl kořenáč s prstí, stařenka zrníčko zasadila, zalila a postavila si květináč pod stromeček. Jen ho postavila, nestačili se divit: přímo před očima jim máček vyklíčil, přímo před očima jim rostl a rostl, a když dorostl, vykvetl, a když vykvetl, opadal, a když opadal, svítila na stonku makovička jako ze zlata.
„To je divoucí div,“ sepjala ruce stařenka, „to je ale dáreček, na jaký budu vzpomínat, co živa budu!“
Jen to dořekla, ozvalo se takové tenounké bé bé bé.
„Někdo venku za dveřmi pláče,“ rozhlížel se dědoušek, ale babička na to:
„To není za dveřmi. To pláče ta makovička.“
A opravdu, to tenounké bé bé bé se ozývalo jakoby z makovičky.
Dědeček vzal nožík, otevřel makovičku – a co nespatřili: v makovince leželo malinkaté děťátko! Tak maličké, že už ani menší být nemohlo, a dělalo to bé bé bé.
„Panenko svatokopecká, to je drobeček!“ zajíkla se stařenka. „Honem vyžeň kočku, ať si nemyslí, že je to myš!“
Stařeček vyhnal kočku na půdu, podíval se do makovičky a řekl:
„Je to chlapeček a bečí. Co kdybych mu nasekal?“
„Chraň tě pánbu!“ zhrozila se stařenka, „ani na něj nesahej, podívej se, jak je to ubožátko bezbranné.“
„Asi na ně táhne,“ pokýval hlavou dědoušek, „já přiložím.“
Přiložil, polínka zapraskala a ve světnici bylo jako v lázni. Makové miminko opravdu přestalo dělat bé bé bé.
„Jenže až polínka dohoří, tak se třeba zase dá do pláče,“ škrabal se stařeček ve vlasech. „A to abych pak zase přiložil, a když zas přiložím, tak moc protopíme.“
„Když protopíme, tak protopíme,“ kárala ho stařenka. „Makovému miminku zima být nesmí. – A víš vůbec co? Já ho uložím do štuclíku!“
A uložila Makové miminko do štuclíku, v němž si v zimě zahřívala ruce, a tam mu bylo teplo. Tam mu bylo takové teploučko, že jen vzdychlo a pak spalo a spalo a spalo.
(Pokračování příště)
