Světluška 2/2022
Daniela Krolupperová: Veselý víkend (Z knihy Já se nechtěl stěhovat! Díl 6.)
V sobotu se Martin probudil až po deváté hodině. Žirafka se vedle něho spokojeně protahovala na polštáři. Venku svítilo sluníčko a nešlo se do školy. Hurá! Martin se pomalu vydal v pyžamu do kuchyně. Tatínek s maminkou tam spolu snídali, i oni měli radost, že konečně přišel volný den.Martin byl rád, že vidí oba rodiče spolu. V tomhle velkém městě chodil totiž tatínek z práce velmi pozdě. Někdy dokonce tak pozdě, že si s Martinem stihli jenom popřát dobrou noc. Tatínek ale říkal, že to bude jen na začátku, než se dobře seznámí s novou prací. Potom se bude domů vracet dřív. Maminka na to odpovídala, že to chce vidět. Měla o tatínka strach, býval hodně unavený. A taky měla strach o Martina, zdálo se jí, že je nějaký smutný. Maminka měla tady ve městě hodně strachů.
„Co budeme dneska dělat?“ zeptal se tatínek po snídani Martina. „Nepůjdeš si s klukama zakopat?“
Martin se zamračil. Vzpomněl si, jak ho Marek s Adamem nechtěli vzít s sebou. „Nepůjdu… Ale odpoledne chceme s Heřmánkem a jeho tatínkem pouštět letadla. Vezmou i další stroje, nejen Ruperta!“
„To je fajn, můžeme se s maminkou přidat?“ zajímal se tatínek. Když Martin souhlasil, prohlásil tatínek, že by se měl pokusit najít tady ve městě fotbalový oddíl pro žáky. „Bylo by škoda, kdybys přestal hrát. Máš talent a dovedeš poctivě trénovat. Hned v pondělí se zeptám kolegů v práci. Několik z nich má doma kluky tvého věku, určitě mi poradí.“
Martin se zaradoval. Zase by mohl hrát fotbal. „Ale kde?“
„No, na stadionu. Ve městě se na louce trénovat nedá. Možná bys musel někam docházet. Snad to nebude daleko.“
Martin se těšil. To by byla paráda, hrát zase fotbal. Na hřišti se nikdy nemusel stydět ani bát, že něco zkazí jako ve škole. Fotbal mu na rozdíl od školy šel. A hlavně ho moc bavil.
Dopoledne uteklo jako voda a po obědě vyrazil Martin s tatínkem a maminkou ke staré Sokolovně. Heřmánek na ně už z dálky mával. Oba tatínkové se pozdravili a představili. Ještě se neznali. Ve čtvrtek dovedla Martina před Sokolovnu maminka. Tatínek totiž jako obvykle pracoval. Heřmánek půjčil Martinovi dálkové ovládání a Martin nadšeně létal s poslušným letadlem pod bílými mráčky. K večeru nabídl Heřmanův tatínek Martinovi, že mu pomůže slepit jednoduchý model letadla. Aby si to vyzkoušel. Jestli se mu modelářství zalíbí, můžou společně vyrobit i dvouplošník, Martin byl nadšený a jeho tatínek měl radost jako malý chlapec. A protože se Heřmanův tatínek řídil heslem „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“, hned šli na věc. Maminka se rozloučila a všichni muži společně odešli domů k Dokoupilům. Tam řezali a lepili. Večer si hrdý Martin nesl domů vlastnoručně vyrobeného Rorýse. Svůj první model.
Ten den Martin brzy usnul. Měl sice hlavu plnou letadel, ale tělo bylo unavené. Za pár minut už létal oblohou v opravdovém letadle, které zkonstruoval Heřmánek. Ve snu.
V neděli ráno Martina vzbudilo maminčino lehké pohlazení. Bylo krátce po osmé hodině. Maminka se usmívala. „Co bys řekl na malý výlet?“ zeptala se.
„Výlet?“ podivil se Martin a posadil se na posteli. Maminka přikývla.
„Kam?“ zajímal se Martin.
„Domů,“ odpověděla maminka. „Vlastně do Lhoty,“ opravila se.
„Domů?!“ Martin skoro křičel. „Vážně domů?! A zůstaneme tam?“
„No, jeli bychom jenom na jeden den. Na výlet,“ odpověděla maminka.
„Takže náš domeček opravdu prodáme…“ rozesmutnil se Martin.
A teď se maminka usmála. „Ne, neprodáme. Včera večer jsme o tom s tatínkem mluvili. Rozhodli jsme se, že si náš dům ve Lhotě necháme. Stejně by se špatně prodával. Budeme tam jezdit o víkendech nebo na prázdniny, jako lidé z města jezdí na chalupy a chaty.“
Martin byl nadšený. Objal maminku i žirafku a radostí skákal na posteli. Když to viděl tatínek, musel se smát.
Pak všichni nasedli do auta a za necelou hodinu byli na místě. Ve Lhotě právě skončila mše a lidi vycházeli z kostela. Dlážděné náměstí se postupně zaplnilo. Na zahrádce před cukrárnou seděly hned dvě maminčiny kamarádky s celou rodinou. Maminky se okamžitě daly do řeči a nemohly se odtrhnout. Měly toho hodně na srdci za těch pár týdnů, co se neviděly. I přesto, že si často telefonovaly.
Všichni se radovali z toho, že jsou zase tady. Když si maminky popovídaly, vydal se Martin s rodiči domů. Maminka odemkla branku a dveře starého domu. Klíč v zámku zarachotil. Byla to taková zvláštní chvíle, skoro slavnostní, hruška před kuchyňskými okny jim už z dálky mávala svými větvemi. Že by je opravdu poznala? Třeba ano, vždyť ji zasadil tatínkův dědeček.
Všechno tady vonělo domovem. Maminka okamžitě otevřela okna, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch. Na zahradě dozrávala jablka. Bylo tu krásně! Zase bude moct v létě skákat oknem rovnou na zahradu, uvědomil si Martin a zaradoval se. Jenom to nesmí vidět maminka, zlobila by se. Vyběhl nahoru do svého pokojíčku a celý si ho znovu prohlížel. Prázdnou skříň i poličku, starý psací stůl, odřenou židli, opuštěný gauč. Pokojíček byl teď takový smutný, když v něm chyběly Martinovy věci. Ale tuhle drobnost lze snadno napravit. Na prázdný gauč posadil Martin žirafku. A Rorýs, kterého přivezl ukázat klukům, dostal čestné místo uprostřed psacího stolu. Hned tu bylo veseleji.
Než maminka začala ve staré kuchyni ohřívat oběd, vyrazil Martin za svými kamarády. Za Petrem, Jirkou, Frantíkem a Dominikem. To bylo radostné shledání. Kluci si nejprve dobře prohlédli letadlo, bylo vážně skvělé, a hned vyrazili s kopačákem na hřiště. Pořádně si dát do těla, jak říkal Eda. Na hřišti řádil Martin s kluky až do večera. Domů do města se s maminkou a tatínkem vrátili až za tmy. Unavení, ale spokojení. Martin si dobře všiml, že i rodiče měli radost, že o svůj starý domov nepřijdou. „Taky to mají ve Lhotě rádi,“ pošeptal žirafce, když usínal. Žirafka souhlasila.
(Pokračování příště)
