Světluška 1/2022
Hans Christian Andersen: Větrný mlýn
Na vršku stál větrný mlýn – byl pyšný na pohled i v srdci, přesto tvrdil:„Vůbec nejsem pyšný. Jsem jen osvícený, zevně i uvnitř. Mám k dispozici sluneční i měsíční svit a rovněž světlo svíček, olejových a tukových lamp. Mohu tedy dokonce říkat, že jsem velmi osvícený. Jsem myslící tvor, a navíc je na mne radost pohledět. Jsem dobře stavěný, v mé mlýnské hrudi všechno šlape a na hlavě pod kloboukem mi sedí čtyři křídla. Ptáci mají jenom dvě a musejí je nosit na zádech. Jsem Holanďan rodem. Také je to vidět na mém zevnějšku. Bludný Holanďan! Ten, co bývá považován za nadpřirozeného tvora, avšak já jsem velice přirozený.
Mám galerii kolem břicha a obytnou místnost ve spodní části – tam dlí moje myšlenky. A nejsilnější z nich, tu, která zde vládne a hospodaří, nazývají ostatní mlynářem. Mlynář ví, co chce, je pánem nad moukou a krupicí, a kromě toho má družku, jíž se říká panímáma. Panímáma je mým srdcem. Neběhá splašeně sem a tam, také ona ví, co chce, a rovněž, co může. Je vlídná jako vánek, silná jako vichr – dovede polichotit, ale i prosadit svoji vůli. Je jemnější polovičkou mé mysli a mlynář zas tou tvrdší. Jsou dva, a přece tvoří jeden celek. Oslovují se vzájemně ‚moje polovice‘ a mají spolu mladé, malé myšlenky, jež nadělají spoustu hluku!
Nedávno, když jsem v těžkomyslné náladě dovolil mlynáři a jeho tovaryšům, aby nahlédli do mé hrudi, neboť jsem cítil, že něco uvnitř mne silně překáží, a je přece naší povinností pečlivě se zkoumat, dělali ti mladí takový strašlivý hluk, že to nevypadalo pěkně. Už proto, že stojím na vršku. Máme mít vždycky na paměti, že stojím ve světle, úsudek je rovněž jistý druh osvětlení. Ale co chci říci…! Ach ano, ti malí tropili strašlivý hluk a nejmladší z nich mi vlezl přímo do klobouku a lomozil, až mě z toho brněla hlava.
Ty malé myšlenky mohou růst a také rostou, to jsem pozoroval. A zvenčí k nim přicházejí jiné myšlenky, ale nikoli mého rodu, neboť nevidím žádného, kdo by byl z mé přízně, pokud mohu dohlédnout. Nikoho kromě sebe. Ale domy bez křídel, kde mletí není slyšet, mají rovněž své myšlenky, ty zase přicházejí k mým myšlenkám a podle jejich vlastních slov se s nimi zasnubují.
Věru podivné, náramně podivné!
A pak něco přišlo i ke mně nebo do mne. Něco se změnilo v mém složení! Vypadalo to, jako by mlynář vyměnil svou polovici za ještě roztomilejší družku, velmi mladou a zbožnou, a přece to byla stále táž, jen ještě vlídnější a zbožnější s postupujícím časem. Vše, co tu bylo hrubého, zmizelo a bylo to velmi zábavné.
Ale dny odcházejí a nastupují nové, aby směřovaly k jasu a radosti, avšak jednou, jak bylo řečeno i psáno, přijde den, kdy se mnou bude konec. Ovšem neúplný konec! Budu stržen, aby mě mohli postavit znovu a lépe, přestanu být, a přesto vytrvám! Stanu se někým docela jiným, a přece zůstanu týmž! Vím, co chcete říci. I pro mě je těžké pochopit, ačkoli jsem tak osvícený sluncem, měsícem, svíčkami, olejem i tukem, že se moje pažení a zdi opět zvednou.
Chci však tomu věřit – a také doufám – že si podržím všechny svoje staré myšlenky: mlynáře, panímámu, velké a malé, rodinu, kterou nazývám celkem, každého jednotlivce, celý ten pluk myšlenek, neboť je nemohu postrádat. A rovněž já sám musím zůstat, se složením své hrudi, s křídly na hlavě a krytem kolem břicha. Jinak bych se nepoznal a ostatní by nepoznali mne a říkali by:
'Máme na vršíčku mlýn, ale pyšný jen na pohled!'“
To pravil mlýn a řekl toho ještě mnohem víc, ale tohle bylo nejdůležitější.
A dny přicházely, odcházely, a nakonec přišel den poslední. Ve mlýně vypukl oheň, plameny šlehaly uvnitř a sahaly ven, olizovaly krytinu i prkna, pak je pojídaly. Mlýn spadl, zbyl z něj pouze popel a dým, kouř se táhl po spáleništi a vítr jej odnášel.
Všechno živé ve mlýně zůstalo naštěstí zachováno. Nikomu se nic nestalo, byli na takové věci zvyklí.
Mlynářova rodina, ta spousta myšlenek spojená v jednu, dostala nový krásný mlýn, který již stál za to, a protože byl k nerozeznání od starého, říkalo se:
„Na vršku stojí mlýn, pyšný na pohled!“
Ale tento byl lépe zařízen, více odpovídal potřebám doby, neboť vše pokračuje. Staré červotočivé a houbovité trámoví leželo v prachu a popelu, mlýnské tělo se nezvedlo, jak věřilo. Drželo se všeho doslova – a to by neměl nikdy nikdo dělat.
