Světluška 1/2022
Pětiminutové příběhy
Brigitte Hoffmannová, Lena Steinfeldová:Ema a Dorka drží při sobě
Ema je vždycky a všude nejmenší. Proto je tak trochu bojácná. Na spoustu věcí si netroufá. Ale na tom nezáleží. Protože její nejlepší přítelkyně Dorka je vždycky a všude nejodvážnější. A taky je silná. Společně Ema a Dorka zvládnou úplně všechno.
Ema se ve školce bojí vylézt na prolézačky? Co na tom! Dorka ji pevně podrží – a už po nich Ema ručkuje.
„Já si na to netroufám!“ zanaříká Ema, když se zase jednou začne bát.
„To nevadí!“ odpoví Dorka. Postaví se vedle kamarádky a udělá společně s ní to, k čemu se nedokáže odhodlat.
Jednou Dorka onemocní. Leží s rýmou v posteli a nemůže jít do školky. Emě je trochu smutno, ale paní učitelka Sabina pro děti vymyslela novou zábavu. „Každý si vyberte v polici nějakého plyšáka a budeme si hrát,“ říká.
„Paráda!“ zajásala Ema i ostatní děti. Všechny se vrhají k policím. Emu přitom odstrčí stranou. „Dávejte přece pozor!“ zvolá rozčileně, ale ostatní si jí nevšímají. Konečně se k policím dostane i ona. Ale co to má znamenat?
„Tady už skoro žádná zvířátka nejsou!“ stěžuje si Ema. Horní přihrádky jsou prázdné. Jen v té nejspodnější leží poslední hračka. Želva s rozpáraným krunýřem.
Ema je zklamaná.
Dorka se naštěstí za pár dnů uzdraví. Když jí Ema vypráví příhodu s želvou, kamarádka se na chvilku zamyslí. Pak vyskočí. „Mám nápad!“ vykřikne s rozzářenýma očima. „Víš co, Emo? Přineseme ti chůdy. Pak budeš velká. A když tady nebudu, tak se jednoduše postavíš na chůdy a ostatní tě nebudou moci odstrčit!“
Ema je nadšená. To je vynikající nápad! Hned se rozběhnou k paní učitelce a poprosí ji o chůdy. Mezi sportovními potřebami se jedny přesně pro Emu najdou. Ema je hned vyzkouší. Dorka jí ochotně pomůže. „Docela mi to jde!“ vyhrkne za chvilku šťastně.
Pak začnou prázdniny. „Za pár dnů se uvidíme,“ loučí se Dorka s Emou. První týden má totiž strávit u babičky, zatímco Ema odjíždí s mámou a tátou k moři.
Po prázdninách se obě kamarádky zase setkají ve třídě. A znovu přijde den, kdy paní učitelka vyzve děti, aby si vybraly plyšovou hračku, se kterou si budou hrát.
Všichni se hned vyřítí k policím. Ema popadne chůdy a rozběhne se za nimi. Jde jí to dobře, protože hodně trénovala. Ale před policemi už zas vládne chaos. Emu na chůdách sice neodstrčí stranou, ale ona se na nich v té tlačenici skoro nedokáže udržet. Ale už mám toho dost! Pomyslí si Ema. Zhluboka se nadechne a zaburácí: „STÁT! Nechte toho!“ Ostatní děti ztuhnou. Překvapeně se na ni podívají. Ten silný hlas, to byla malá Ema?
Ema to zkusí ještě jednou. „To není fér!“ vykřikne. „Odedneška si budeme zvířátka vybírat jinak!“ A vzápětí jim ukáže, jak si to představuje. Děti se staví za sebe a ty nejmenší občas pustí dopředu. Díky tomu se i na ty menší dostane velký medvěd nebo růžový poník. I děti mají radost, že si hru lépe užijí. Ema je spokojená. Dorka, která ji celou dobu pozorovala, se usmívá.
„Ještě pořád jsem nejmenší,“ vypráví odpoledne mámě, „ale zato mám silný hlas!“
Od té doby se změní spousta věcí. Když si Ema na něco netroufá, jednoduše požádá o pomoc někoho většího. I Dorka už ví, že může s kamarádkou ve všem počítat.
„Dnes nám objednáš zmrzlinu ty,“ oznámí jí, když se blíží k pultu u stánku se zmrzlinou.
Ema se usměje. „Tak dobře! A ty mi ji podáš.“
