Kaleidoskop 3/2024
Strach a hrůza v české literatuře: Svatopluk Čech
Svatopluk Čech (21. 2. 1846 Ostředek u Benešova – 23. 2. 1908 Praha-Holešovice) byl nejstarší z 16 dětí hospodářského správce a vlastence Františka Jaroslava Čecha. Začal studovat gymnázium v Litoměřicích, pak přešel na německé piaristické gymnázium v Praze. K vlastním literárním pokusům jej podnítila četba knih bohatě zásobené otcovy knihovny a vlastenecké hnutí mezi studenty v konviktu. Byl jedním z předních studentských iniciátorů kulturního života ve Vraném u Slaného, kde tehdy rodina žila, a členem pražského literárního spolku Ruch. Po studiu práv pracoval v redakci Pokroku a Světozoru a jako koncipient v advokátních kancelářích. Po Nerudovi a Hálkovi převzal spoluredigování časopisu Lumír. Právnickou praxi opustil v roce 1879, kdy se stal redaktorem časopisu Květy, vydávaného jeho bratrem Vladimírem. Patřil k čelním českým spisovatelům. V jeho básnickém díle se pojí tradice české veršované povídky 19. století, v novelách, povídkách, črtách i fejetonech, nejednou s autobiografickými prvky, utvářel satiricky karikovaný typ českého maloměšťáka. Výrazným znakem jeho básnické tvorby je alegorický obraz a rétorický sloh. Psal eposy, sociální, politickou a alegorickou lyriku, satiry, povídky i cestopisnou a vzpomínkovou prózu. Stavěl se za národní práva a sociální spravedlnost. Autorsky se proslavil hlavně fantastickými příběhy o výletech pana Broučka. Zastával různé funkce (Umělecká beseda, předseda Spolku českých beletristů Máj), hodně jich však odmítal (např. nabídku na poslanecký mandát, svého členství v České akademii věd a umění se vzdal po pěti letech). Několik svých cest do ciziny (např. na Krym nebo do Dánska) přetavil v literární inspiraci. Podlehl několikaleté střevní nemoci. S velkou slávou byl pohřben na Vyšehradě. Báseň, kterou níže uvádíme, určitě nepatří k těm známým a s bodrým panem Broučkem ji spojíme jen těžko.V PITEVNĚ
S učazené klenby, jasné slze
na dlouhý stůl roníc, lampa visí,
pod příkrovem tuto jako v mlze
mrtvoly se odstiňují rysy.
Zableskl se nůž a zpod přikrývky
vynořil se obraz – mrtvé dívky...
Něžná podoba: ach málo vesen
strakaté své zvonky věšelo
na vlas zatmělý, jenž poroztřesen
na ňádra jí splývá, na čelo.
Hle! Jak mezi rty se bělá skvěle
řada perliček a v oblém víčku
modra kmit – jak smutné vděky stele
smrti ruka po sinavém líčku!
Oj, což vázne nůž tvůj u povětří
nad obětí sladkou, muži vědy?
Želíš jí? – Jen bodni! Neušetří
toho červ, co změkčuje tvé hledy –
červ – ó hnusný ženich! vrhne zmaru
v oběť věnec andělských těch tvarů!
Jaké to myšlenky v lebku starou
derou se, jakoby vinní parou
byla ztřeštěla – což moje hledy
poprvé zří smrti obraz bledý? –
Co tu blýská na prstu? – Aj tenký
zlatý kruh – jak mnoho obestírá –
duše tvá doň sladké upoměnky
vepřádá, jak uvadlé si sbírá
listí v hnízdo opuštěné jeseň...
Prsten zdvihaje, hled vyslal přeseň
k dívce umrlé –
Však ta, ó divy!
zdvihá se, zrak pootvírá snivý,
hlavinku ve světel diadému
týčí, ručku popodnáší k němu,
sedíc na stole – v dol nožka sklouzla –
a lká hlasem plným smutku kouzla:
Vrať mi ten kroužek zlacený,
ty muži chladné vrásky!
Onť žehnaný a svěcený
posvátnou slzou lásky.
V něm více dřímá tajných věd,
než chápe leb tvůj suchý,
onť ode mne jak amulet
odhání černé duchy.
Ten prsten ať se s prstem mým
již více nerozstane,
až z něho žárem světovým
jak zlatá slza skane!
Vrať mi ten kroužek zlacený,
ty muži chladné vrásky,
onť žehnaný a svěcený
posvátnou slzou lásky...
Ach, ty zvuky! Jako hlahol zvonů
rodné vísky provívají jej,
zdá se mu, jak poznával by onu
bujnou kadeř, vábný obličej –
prsten písmem, zdá se mu, obtáčí
jméno jeho – je mu divno, k pláči –
utřel zrak –
A hle! Tu nepohnuta
smutnokrásných, neznámých však rysů
leží mrtvola – a zlatokutá
proužka v ruce, tenká, bez nápisu —
Prsten padnuv smutně pozazvonil
a nůž k řezu prvnímu se sklonil.
(1874)
Zdroj: Umrlčí věnec – sbírka českých hororových balad z 19. století. Český Krumlov, 2021.
