Kaleidoskop 3/2024
Pštrosi a jejich příbuzní
V roce 1874 uveřejnil Moskevský zpravodaj pozvání na neobyčejnou podívanou adresovanou ctěnému publiku. Za vysoké vstupné si lidé mohli prohlédnout podivuhodné zvíře přivezené z Afriky. Byl to pštros. I v jiných evropských městech se v té době předváděli pštrosi. Zájem byl značný, každý byl zvědavý na zvíře, za jehož péra se platily velké peníze.Ve starém Egyptě bylo pštrosí péro symbolem spravedlnosti. Brk dělí ptačí péro na dvě části, které většinou nejsou stejně velké. U pštrosího péra dělí brk prapor na dvě úplně stejné poloviny, a proto se stalo symbolem spravedlnosti.
Evropané dostali možnost spatřit na vlastní oči tohoto zajímavého ptáka až v 18. století, pokud ovšem nepočítáme starověký Řím, kam se pštrosi dováželi pro krvavé hry v arénách.
Pštrosi udělali na Evropany oprávněně velký dojem. Vždyť samci těchto současných největších ptáků často dosahují 270 cm výšky a jsou až 150 kg těžcí. Průměrná hmotnost samice je 50 kg. Dlouhý krk pokrytý prachovým peřím je zakončen — v porovnání s tělem — malinkou hlavou. Mohutné tělo nesou dlouhé, velmi silné nohy. Nevelká křídla jsou neschopná letu. Pštrosi však dělají za běhu čtyř- až pětimetrové skoky a dokáží běžet rychlostí až 70 km v hodině, i když jen na krátkou vzdálenost. Rychlost 50 km za hodinu udrží pštros půl hodiny a dvaceti pěti kilometrovou rychlostí dokáže běžet několik hodin. Je to velmi silný pták, bez zvláštní námahy unese na hřbetě člověka, utáhne dvoukolku. Úder jeho nohy je jako kopnutí koně. Těžko bychom mohli říci, že pštrosi snášejí vajíčka, protože jedno vejce váží půldruhého kila a rovná se asi čtyřiceti vejcím slepičím.
Pštros africký
Nejznámějším zástupcem řádu je jistě pštros africký. Žije v suchých bezlesých částech Afriky, a protože se nijak neskrývá, brzy se s ním seznámili první cestovatelé a později i přistěhovalci. Dlouho se věřilo, že pštrosi pohlcují žhavé uhlíky. Patrně proto, že polykají různé kamínky, skleněné střepy a kousky kovu, které po sobě člověk zanechal. Tyto předměty jim v žaludku usnadňují zpracování potravy.
Známé je také rčení, že pštros v nebezpečí strká hlavu do písku. Vzniklo patrně proto, že prchající pštros najednou zdánlivě zmizí přímo před očima pronásledovatele. Když se však přiblížíme k místu jeho zmizení, uvidíme, že pták leží přitisknutý k zemi a svým zbarvením splývá s okolím. Krk má přitom vytažený a hlava leží někde v jamce nebo v trávě.
Tyto zvláštnosti se sice vysvětlily, ale stejně o pštrosech zdaleka nevíme všechno. Tak například vztahy v pštrosí rodině. Donedávna se mělo za to, že pštrosi žijí výhradně v párech. Nyní nemálo odborníků tvrdí, že jeden samec má několik samic. V době hnízdění lze totiž často vidět skupinky ptáků čítající jednoho samce a tři až čtyři samice. Překvapivé je také větší množství vajec v jednom hnízdě. V severní Africe jich bývá až dvacet, na jihu až třicet a ve východní Africe dokonce najdeme hnízda se šedesáti vejci. Přitom jedna samice může mít nejvýše devět vajec v jedné snůšce, ovšem během celé hnízdní sezóny, od března do prosince, může mít i několik snůšek. Nálezy hnízd s mnoha vejci tedy svědčí o tom, že jde o snůšky několika samic.
Jiní odborníci sice připouštějí, že samec okolo sebe shromažďuje několik samic, ale tvrdí, že to je následek masového odstřelu samců. Původně prý žili pštrosi výhradně v párech a důkazem toho je, že mladé, přestože se vylíhli z vajec několika samic, opatruje samec s jedinou samicí.
Je tomu skutečně tak. Nejstarší samice dovolí jiným samicím, aby do hnízda snesly svá vejce, ale pak je odežene. Ve dne vejce opatruje sama. Buď na nich sedí, nebo je zakryje horkým pískem. V noci je opatruje samec. Za pět neděl, týden před líhnutím, se mláďata začnou ve vejcích ozývat poměrně silným pískáním.
Dostat se ze skořápky není pro mládě nijak snadné. Je totiž pevná, až 2 mm silná, a pštrosí mládě se s ní potýká několik hodin, někdy i den a noc. Jakmile se však vyklube, téměř ihned se postaví na vlastní nožky a začne si samostatně hledat potravu. Mladí pštrosi se nikdy nevzdalují od rodičů. Mají-li si vybrat, za kým poběží, vydají se bez váhání za otcem. Ten je brání a učí různým, pro pštrosy potřebným věcem. V největším horku roztáhne doširoka křídla jako slunečník a ptáčata se pod ně mohou skrýt. Po dvou měsících mladí opouštějí rodiče a shlukují se v nevelká hejna. Dospělí pak zůstávají buď v páru, nebo vytvoří skupiny. V těchto skupinách však najdeme i mladé pštrosy, kteří dali přednost společnosti dospělých před svými vrstevníky.
Často můžeme vidět pštrosy pasoucí se spolu s antilopami a zebrami. Toto seskupení je pro všechny výhodné. Pštrosi mají bystrý zrak a navíc dlouhý krk, takže brzy a na velkou vzdálenost poznají blížící se nebezpečí. Začnou-li prchat pštrosi, je to signál k úprku i pro ostatní zvířata.
Pštros je opatrný pták, i když nemá mnoho nepřátel. Dospělý pštros v případě nebezpečí snadno uteče. Postaví-li se však na odpor šelmě, jsou jeho nohy nebezpečnou zbraní. Bernhard Grzimek popisuje, jak pštrosice hnala celý kilometr hyenu, která si dovolila přiblížit se k jejím potomkům. Šakali, hyeny a supi však často ukořistí pštrosí vejce.
Nandu
Nandu obývají Jižní Ameriku. Jméno dostali podle svého typického křiku „nan-du, nan-du“. Jsou velmi podobní pštrosům, ale byli vyděleni do zvláštního řádu.
Od svých afrických bratří se nandu liší menšími rozměry a některými zvláštnostmi ve způsobu života. Jejich výška nepřesahuje 1,5 m a hmotnost 50 kg. O harému samců tady není pochyb. Samec je pozorný vůči svým pěti šesti samicím do té doby, než samice odloží vejce. Jakmile se objeví dvě tři desítky vajec (někdy jich bývá i více než padesát, ale to je pak samec nemůže vysedět), ztrácí nandu veškerý zájem o své partnerky. Je totiž zcela zaujat budoucím potomstvem. Samice společně odejdou k jinému samci, a když i ten o ně ztratí zájem, poohlédnou se po dalším druhovi.
Samec sedí na vejcích uložených v jamce vystlané trávou. Když snůšku přes den opustí, neodejde nikdy daleko. Po 37—40 dnech se líhnou mladí. Jsou menší než mláďata afrického pštrosa. Po vylíhnutí váží 400 g, zatímco jejich afričtí příbuzní celých 1,2 kg. Zato však nandu rychleji rostou. Zůstávají se svým otcem, v případě nebezpečí se schovávají pod jeho křídla, často mu vylezou i na hřbet.
Také nandu jsou výborní běžci. Na rozdíl od pštrosů však neběží přímo. Kličkují nebo mění směr tak náhle, že pronásledujícího nepřítele zmatou. Pomáhají si roztažením pravého nebo levého křídla, aby si usnadnili prudkou zatáčku. Nejsou přitom nijak pomalí, v krajním případě dokáží vyvinout rychlost až 60 km/h.
V Jižní Americe žijí dva druhy — nandu pampový a Darwinův. Nandu Darwinův žije v Patagonii a v horských stepích And. Je menší než nandu pampový, má delší zobák, tenčí nohy a je jinak zbarvený. Způsobem života se však oba druhy téměř neliší.
Kasuáři
Australský emu, odborně zvaný emu hnědý, se v mnohém podobá americkému nandu. Patří však spolu s kasuárem do jiného řádu, řádu kasuárů. Emu je přibližně stejně velký jako nandu, otcové jsou stejně starostliví a matky stejně lehkomyslně odloží vejce a péči o ně přenechají samcům. Ti sedí na vejcích 7—8 týdnů, podle jiných údajů o týden déle. Nepřijímají potravu, jen tu a tam uhasí žízeň. První a poslední týden dokonce ani nepijí. Za tu dobu ztratí třetinu své hmotnosti. Mláďata jsou po vylíhnutí podélně pruhovaná a čile se mají k životu. Pod dozorem samce rychle rostou a brzy se osamostatňují.
Také emu je výborný běžec, ale navíc i dobrý plavec. Může běhat padesátikilometrovou rychlostí. Patří k nejsnáze chovatelným druhům v zajetí. Bez větších obtíží snáší dokonce i středoevropské zimy a snadno se rozmnožuje. V prvních desetiletích našeho století např. žili emu polodivoce i v Jabkenické oboře v Čechách.
V Austrálii žije emu v rozlehlých stepích nebo řídkých lesích. Pouštím se vyhýbá, protože se čas od času potřebuje vydatně napít. Mladí mají rádi živočišnou potravu, zatímco dospělí vyhledávají především zelené části rostlin, semena a v určitých obdobích i plody.
Ve svém domově nemají emu na růžích ustláno. Australané jsou bohužel zaujati spíše válkou proti nim než jejich výzkumem. Dodejme k tomu, že dnes zůstal na Zemi jediný druh, emu hnědý. Ještě v předminulém století se vyskytoval na Klokaním ostrově při jižním pobřeží Austrálie další, bělochy vyhubený druh emu.
Blízcí příbuzní emu jsou kasuáři. Na rozdíl od emu o nich bohužel zdaleka nevíme všechno. Kasuáři mají na hlavě rohovitý hřeben, připomínající přílbu. Jeden druh, největší z několika žijících druhů kasuárů, má tento útvar vyvinutý natolik, že se mu říká kasuár přílbový. Je okolo 150 cm vysoký a váží přibližně 80 kg. Nejmenší je kasuár Bennettův. Kasuáři žijí v Austrálii, na Nové Guineji a blízkých ostrovech. Kasuára Bennettova najdeme jen na ostrovech.
Všechny druhy kasuárů mají velmi silné nohy s třemi prsty. Na vnějším prstu je dlouhý, ostrý dráp, kterým ptáci zasazují nepříteli bolestivé rány. Na krátkých křídlech mají místo letek dlouhé rohovité ostny.
Kasuáři žijí jednotlivě, zřídka v párech, v hustých lesích své domoviny. Hlavní část péče o potomstvo přebírá samec, který je poněkud menší a nenápadněji zbarvený než samice. Vystaví z mechu a listí hnízdo, samice do něho snese tři až šest zelenavých vajec a samec je obětavě asi za 7 týdnů vysedí. Domorodci vejce někdy vybírají, a tak není vzácností vidět mladé krotké kasuáry v osadách. Dospělí ptáci se loví jednak pro maso, jednak se z jejich drápů dělají konce kopí a z kostí nože.
Kasuáři se dnes vyskytují pořídku, ale loví se stále. Lov podporují vysoké ceny, které za ně nabízejí obchodníci se zvířaty.
Kivi jižní má jednobarevné hladké peří, které zdálky působí jako srst.
Zdroj: Jurij Dmitrijev: Ptáci známí i neznámí, lovení, chránění. Praha 1991.
