Kaleidoskop 2/2024
Ze starých kronik
Je zde únor, a o tom už se dlouho říká, že když je bílý, pole sílí. Na rozdíl od minulých let si zimy užíváme více než dost, sníh jsme tentokrát ozkoušeli i v Praze. Pokud tedy nad stránkami Kaleidoskopu pijete horký čaj a mnete si ruce zimou, přečtěte si, jací bývali dřív někteří lidé kabrňáci a jak si uměli poradit. Příběh zaznamenal rychtář František Jan Vavák (jehož zvěčnil Alois Jirásek ve svém F. L. Věku) v roce 1809. Píše doslova:Jiří Kňourek, rozený z Křečkova, u mne sloužící pacholek, pro svou nedbalost špatně ošacený, když dne 26. února z Poděbrad na cvičení vojenské odcházel, jen kus bot a kus punčoch měl; než tam došel, spadlo to z něho, takže tam přišel čistě bos. Že pak jim tam montirunk (mundúr) a obuvi ještě přivezené nebyly, protož on taky každodenně i bos exercitium odbýval. (Že zimy tvrdý snášitel byl, já svědek jsem.) Stalo se dne 24. března, když tam jejich jenerál přijel a oni všickni poručení dostali, aby své obuvi očistili, on nemaje žádné, usmyslil sobě a své nohy sazemi počernil, tak jako by boty měl. Jenerál prohlížeje je a skrz linie chodě, spatřil ty jeho nohy a zastaviv se u něho ptal se ho, proč jest bos a má ty nohy černé. Odpověděl, že nemá střevíce ani boty, a aby se k jiným šikovati mohl, že sobě nohy počernil. I zasmál se jenerál a dav mu pětku řekl: „Bravo, můj synu, tu máš, kup sobě střevíce!“ On ale věda, že již brzy obuvi dostávat budou, čekal na ně tak bos a ty peníze propil.
Z pamětí F. J. Vaváka připravil Jiří Hubáček
