Kaleidoskop 2/2024
Příběhy českých cestovatelů: Martin Kabátník
(† 1503)Litomyšlský měšťan a člen Jednoty bratrské, který v letech 1491–1492 podnikl cestu do Malé Asie, Palestiny a Egypta.
Podle jeho vyprávění napsal Adam Bakalář jeden z našich nejstarších cestopisů „Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta Martina Kabátníka z Litomyšle“, který vyšel po prvé v roce 1539 a jen v šestnáctém století se dočkal dalších tří vydání.
Cesta Martina Kabátníka připomíná pohádku. Snad také proto, že žil v čase, jehož ozvěnu v pohádkách dodnes nacházíme. Bratři, kteří odcházejí do světa, aby v něm našli něco vzácného, živou vodu, zlaté jablko, nebo něco jiného, na tom vlastně už tolik nezáleží. Obvyklý začátek. Jako vítěz se vrací ten nejmladší a zdánlivě nejobyčejnější, kterého nikdo nebere moc vážně.
Když na konci 15. století vznikly v Jednotě náboženské rozpory, rozhodli se vyslat do světa čtyři bratry – tedy České bratry, aby nebylo omylů – kteří měli hledat církev, chudou a opravdovou, jako z času evangelií. Jedním z nich byl Martin Kabátník a je trochu záhada, proč vybrali právě jeho, protože měl zdánlivě jen málo předpokladů takový úkol splnit. Byl snad řemeslník nebo obchodník. Adam Bakalář o něm později napsal, že byl „člověk velmi přívětivý, avšak v školním umění neučený, lejk žádného jazyka neuměje, krom svého přirozeného českého". Vydal se tedy do světa, ve kterém se nedokázal s nikým domluvit. Nemohl si dělat poznámky o tom, co viděl a prožil. Musel spoléhat jen na svou paměť.
Osudy dalších vyslanců Jednoty neznáme – jeden z nich byl opravdový rytíř a další veleučený bratr Lukáš – ale jen Martin Kabátník přinesl domů ze své cesty doklad o dalekých krajích, kterými cestoval, z jeho vyprávění vznikla jedna z nejpozoruhodnějších knih 16. století, ale tím už také podobnost s pohádkami končí. Církev, kterou se vypravil hledat, nenašel. Ta už asi byla jen v evangeliích.
Ze svých cest vzpomínal později zejména na všechno, co znal už dávno před tím, než se na cesty vydal, a co proto mohl srovnávat se svou zkušeností. Vzpomínal na silnice a stezky, po kterých šel, na studně, potoky a řeky, které míjel, na domy, ve kterých přespával, na jídla, která mu v nich prodali a na nápoje, které pil. Viděl ale také věci nevídané, podivné šelmy a kejklíře, zvláštní zvyky a slavnosti, „o nichž by bylo mnoho psáti", ale nic víc než tato poznámka se z nich do jeho knihy nedostalo.
V jeho cestopise čteme věty: „O tom městě neviem co psáti, neb sem sobě v něm jen chleba kúpil.“ Nebo: „To město na pohleděnie zdá se tak veliké býti jako Nové Město pražské a také tak dlúze leží."
Ale nakonec, po cestě, která byla asi nebezpečná, určitě však nesmírně dlouhá a namáhavá, se dostal k cíli, ke kterému směřovali všichni zbožní cestovatelé té doby, do krajin, ve kterých se odehrály příběhy Starého i Nového zákona.
Vystoupil také na horu Olivetskou a později o ní všem vypravoval: „Potom jsme šli na horu Olivetskú, velmi vysokú a příkrú, nebo hora Olivetská všecky jiné hory svú výsostí převýšila jest, kteréž sú okolo Jeruzaléma. A když sme na ni vešli, veselo jest na ní velmi bylo, až tam mílo bylo býti, neb jest tehdáž olivie kvetlo a dřievie cedrové a jiného dřievie na nie nenie než dvoje to, i byla jest ozdobena vóněmi rozličnými také z bylin mnohých, kteréž na nie rostú. Potom mě vedli k tomu miestu, ukazujíce, odkud Pán Kristus na nebe vstúpil.“
Prošel skoro všechna místa, která jsou pro křesťany posvátná, a dostal se také do Betléma, kde marně hledal dřevěné jesličky, jak je znal z obrazů a z kronik, a kde našel jen koryta z alabastru nebo z mramoru, „neb tak u nich ten obyčej jest“. A šel dál, až došel do Egypta a pak se zas vracel stejně dlouhou, namáhavou a nebezpečnou cestou domů.
Cestopis Martina Kabátníka byl první tištěnou zprávou o zemích, které u nás lidé do té doby znali jen z vyprávění a snad ještě z rukopisných poznámek, které však byly vzácné a skoro nedostupné. Adam Bakalář uzavřel jeho příběhy slovy: „Protož ty, milý čtenáři, znaje tohoto muže hodného viery, tiem jistěji zvěděti muožeš o způsobu dalekých krajin, tyto knížky přehlédaje. Nevažiž tehdy sobě jich koupiti, neb tak za to mám, že toho nebudeš pykati. Měj se dobře.“
A stalo se, jak doufal. Cestopis Martina Kabátníka vyšel v několika vydáních a získával si stále víc čtenářů, z nichž někteří snad nad ním jen pokrčili rameny, jiní snad začali snít také o tom, že by mohli jít v jeho stopách.
Jedním z nich byl i Václav Vratislav z Mitrovic. Dostal se do Turecka, ale neměl se tam dobře, i když mu to Adam Bakalář poslední větou knížky, kterou s takovým zaujetím četl, přál. Prožil dlouhý čas v tureckých věznicích. Také další z českých cestovatelů té doby, urozený pan Kryštof Harant, znal cestopis Martina Kabátníka. Sám byl velkým cestovatelem, ale byl by ještě větší, kdyby nebyl o své velikosti tak přesvědčen. Napsal: „Kabátník, ač v těch zemích všech byl, v kterých i já, však jest je velmi jalově a nepodstatně vypsal, nic jiného nežli své příběhy oznamujíc, což vedlé mého úmyslu postačiti nemůže." Ale minout ho nemohl, protože Kabátník byl první a Kryštof Harant mohl už jenom jít v jeho stopách.
(upraveno)
Jiří Hubáček
Zdroj: Otto Janka, Příběhy českých cestovatelů, Praha, 1989.
