Kaleidoskop 2/2024
Netradiční poezie Jakuba Hrona
Jakub Hron Metánovský (1840–1921) je jednou z nejzajímavějších českých osobností. Podivínský vědec, fyzik, chemik, astronom, vynálezce, lingvista, básník... Že vám to až nápadně připomíná největšího Čecha Járu Cimrmana? Není divu, on se skutečný život Jakuba Hrona stal pro představitele cimrmanologie také jednou z největších inspirací. I proto si Hron zaslouží, abychom se k němu na stránkách našeho časopisu občas vraceli a s úsměvem se podivovali jeho podivínským nápadům.Že nebyl nikterak skromný, o tom svědčí, co o sobě sám napsal do deníku:
„Píšu ze zábavy, dokazuju pro vědomosť, odhaduju pro cenu, řadím pro úpravu, brousím pro lesk, sestavuju pro tvar, vůbec robím z lásky: ať je teda potěšen duch každého čtenáře, ať vnikne do nitra pojmů, ať jest i tužen, přesvědčen, jist, vyběrav, směl a vznesen. Kdyby snad měl čísti někdo s nudou, ať raději odhodí spis a dělá něco jiného. Moje řeč je sladká, hladká, půvabná, líbezná, úpravná. Moje myšlenky jsou ostré, pronikavé, sečné, pytvavé, řadivé podrobně i obecně, můj cit jest jemen, hotov, živ, určit, kojiv a těšiv.“
Ano, Hronův specificky zaumný jazyk je jednou z jeho charakteristik. Na jeho reformní snahy po změně češtiny se ale podíváme snad jindy. Pro teď si řekněme, že v tomto svém podivně krouceném jazyce i básnil – a přitom s neobvyklým citem pro zrakové, ale hlavně sluchové vjemy. Než se podíváme na jeho nejslavnější báseň, citujme ale ještě jednou z deníku – krásný záznam, jemuž ke genialitě v jeho dětinské naivnosti mnoho neschází:
Šel jsem ráno za krásného, teplého, jasného počasí k Hájku na procházku. V lese jsem trhal jalovec, ptactvo zpívalo, jako by se mnou slavilo jmenoviny matky, vypočítávalo dobrodiní, co mi matka prokazovala. Mývalať mne každou sobotu ve škopku v teplé vodě čisté, česávala vlasy, dávávala pomazánku. Když jsem co student přišel na prázdniny, přilepšovala, dávala masné krmě, mléčné, moučné, zpívávala, nohy ovinovala plátnem, abych nenastydnul, pod hlavu dávala plátno, aby mne lavice netlačila, peřinu okolo ovinula, abych nenastydnul… Všechny tyto skutky mi uvádělo ptactvo na mysl.
Ptactvo zpívalo: luňák píhá… píská pih… hajný, Píhale,
jiní ptáci křičí 1. luňk, luňk, 2. čky, čky, čky… čkvhá, 3. čiryryry, čiry-ry… čiryryká, 4. tyčak, tyčak, tyčati… tyčáhati… tyčahá (ty šaty, šaty, šaty), piša, pišáhati… pišak, pišak, pišáhati, pišáhati, 5. straka: křařá, křařá… křařaato, křařá, křeh, křeh — křehati, křah, křah… křahati, křařahá,
Že v tom není mnoho smyslu? Inu, není – ale jen se do toho štěbetání a pišání zaposlouchejte...
A podobný koncert slyší Hron v přírodě neustále – jak dosvědčuje právě jeho nejslavnější báseň, nazvaná příhodně:
ŽÁBY NA JAŘE
Rourou, rourou, rourou, rourou!
Jdoudou, doudou, doudou, jdoujdou
koně Apollonovy,
cvakají jim podkovy.
Rara, rara, rara, rara,
stará — rará, rará, stará:
Vezou jaro na voze
po nebeské obloze.
Apoll jede velkou výší,
nikdo rachot kol neslyší:
ale vidí zářný lesk,
všude oheň, ranný blesk.
Jede nebem, všude tiše,
jako když myšlénku píše:
on jen dává koňům směr,
žáby lezou z jam a děr.
Jedna škrábe, druhá škrouká,
jiná křičí nebo brouká,
jiná zase raholí
v louce nebo na poli.
Kera, kera, kera, kera, včera, včera, včera, včera raholila na poli, dáme ji dnes do soli.
Vřískly, briskly: Kera, kera!
vzdychly, výskly: Včera, včera!
Neboť včera jako dnes
hlučně bulčí žabský les.
Rara, rara, rara, rara
stará rada není brada,
starý žabec rachotil,
zas se dolů překotil.
Všecky žáby se mu smály,
že je velký a zas malý;
že se nafukoval víc,
nyní že jest z něho nic.
Jedna: rara, druhá: včera,
třetí: rourou, čtvrtá: kera:
všechny žáby škrouhají
a žblabuňky foukají.
Kiry, kery, kara, kora,
kary, kury, zdola, shora:
ze všech všudy krajů stran,
kde kaluže, žabský stan.
Krákorají, derhnou, škrabou,
jak nohama vodu dlabou:
západ nebes v rudotě,
doly v mraku, v hukotě.
Jedna žába v velké dáli
žbluňkla dolů z dersné skály:
zaškroukala: Rarara,
není dlouho do jara.
Apoll míhá, již se ztrácí
a den jasný ve tmu zvrací.
Tam co rostou topoly
jedna žába hlaholí:
Kera, kera, kera, kera
včera, včera, včera, včera
raholila na poli,
dána bude do soli.
Oživeny louže, louky,
rozlehly se žabské škrouky.
V škroukách noční hranice
žáby slaví jarnice.
Nezní z toho čistá radost z jara, z přírody a z básnění? A jakkoli si Hron-vědec nemůže odpustit toho Apolla (tj. Apollóna), kterým míní zapadající slunce, a ani tu žábu pro pokusy naloženou do soli (aby ukázal svou učenost), nevane snad na nás z téhle hravé poezie pocit toho snad už se skutečně blížícího jara?
Jiří Hubáček
