Hudebník 1/2024
VELKÁ VÝROČÍ: Karel Valdauf
(25. října 1913 - 4. července 1982)Ve své době byl stejně známý jako třeba Karel Gott, s nímž se ostatně přátelil.
V roce 1942 vytvořil těleso, které je zřejmě v dějinách hudby zcela unikátní: Orchestr kriminální policie.
Jeho doménou byly jak polky, tak valčíky a pochody. Těchto skladeb, které se dodnes hrají, napsal přinejmenším sto padesát.
Kromě Kmochova Kolína můžete Valdaufovy skladby každoročně slyšet i na festivalu, jenž na počest svého rodáka pořádají v Trhových Svinech.
Od kriminálky k dechovce
Není to zas tak dávno, co byla dobrá dechovka synonymem české populární hudby, královnou tanečních parketů a v neposlední řadě i výborným vývozním artiklem. A když se řeklo dechovka, muselo se jedním dechem říci i František Kmoch a – Karel Valdauf.
S dechovou hudbou je to u nás zvláštní věc. Jak byla vysoce oblíbená po většinu 20. století, tak hluboko nyní zapadla do kalných vod nezájmu. Samozřejmě je tu dechovkářský festival Kmochův Kolín (letos se konal už po osmapadesáté), který podle pořadatelů každoročně navštěvuje na 8000 lidí a hraje zde asi 1 500 muzikantů. Ale co je to ve srovnání s desetitisíci návštěvníky na Votvíráku či Colours of Ostrava? A kdy jste naposledy slyšeli dechovku v nějakém středoproudém rádiu?
Obliba žánrů se ale po čase vrací, jak vidíme třeba na swingu, a tak se možná i dechovka jednou opět dostane do módy. A spolu s ní Karel Valdauf. Ve své době byl stejně známý jako třeba Karel Gott, s nímž se ostatně přátelil. Starší čtenáři si také určitě vzpomenou, jak Eva Pilarová zpívala: „Že čočka není hrách, že ouvej není ach, že dudy nejsou nebe a Valdauf není Vlach, to každý zná, to každý ví…“
První honorář a dvojka z mravů
Město Trhové Sviny má dva slavné rodáky: Emila Háchu a Karla Valdaufa. Toho prvního čekal chmurný životní příběh, druhého naopak spousta úspěchů a radosti. Malý Karel se totiž narodil do typicky české muzikantské rodiny. Jeho otec i strýcové hráli v kapele jeho dědečka na tancovačkách, svatbách a pohřbech. Už jako malý kluk se proto učil hrát na různé nástroje a poprvé veřejně vystoupil ve třinácti letech. Spolu s rodinnou muzikou hrál na malý bubínek, flétnu a housle.
Tehdy si také vysloužil svůj první honorář a od přísného ředitele základní školy, kam docházel, sníženou známku z mravů, protože malí kluci nemají co po večerech hrát v hospodách!
Karel Valdauf ale u muziky vytrval a v patnácti letech nastoupil na vojenskou hudební školu. Po jejím absolvování hrál až do roku 1936 v plzeňské plukovní hudbě, podle potřeby na bicí, harmoniku, kytaru, saxofon, baskřídlovku či klarinet.
Kočovný muzikant a detektivové
Další muzikantská zkušenost zní jako z 19. století. Vytvořil totiž z několika kamarádů malou kapelu a jezdili doprovázet představení kočovné divadelní společnosti. Volání uniformy – nebo spíš asi zajištěné existence – ale nakonec zvítězilo a Karel Valdauf se ještě před začátkem protektorátu stal flétnistou pražské policejní kapely.
Tady v roce 1942 vytvořil těleso, které je zřejmě v dějinách hudby zcela unikátní: Orchestr kriminální policie. Byl to malý, takzvaný salonní orchestr, v němž hráli pouze samí detektivové a kriminální inspektoři! O jeho kvalitách ovšem svědčí fakt, že často vystupoval v rozhlase, kde naživo hrál „k tanci i k poslechu“. Zdalipak by dnešní kriminalisté také byli schopní dát dohromady nějaké hudební těleso?
A je tu Valdaufinka
Shodou okolností v bouřlivém roce 1948 založil Karel Valdauf svůj vlastní orchestr, který se rychle vyhoupl mezi nejoblíbenější dechovky své doby. On sám při tom současně studoval dirigování orchestru a sboru na pražské konzervatoři. Z obojího úspěšně vykonal státní zkoušky v roce 1955.
První vlastní skladbu složil už v osmnácti letech, ta ale propadla sítem času. Velký úspěch sklidil až v roce 1942 s valčíky Až si budeš jinou brát a Až nás cesty svedou. Hlavně v padesátých letech potom začal psát dobové hity, které si tenkrát pískal kdekdo: Slepička kropenatá, Pod jednou střechou, Vesnice spí, Společnou cestou, Dávno přešla doba loučení, Koukol v obilí a další. Jeho doménou byly jak polky, tak valčíky a pochody. Těchto skladeb, které se dodnes hrají, napsal přinejmenším sto padesát.
Rádio po drátě (kdo už dnes ví, co to bylo?) je vyhrávalo v dílnách i kancelářích, po večerech se na ně tancovalo a Karel Valdauf byl hvězda první velikosti. Často koncertoval v zahraničí, jeho nahrávky se prodávaly a hrály v rádiích především německy mluvících zemí, které tradičně milují dechovku (Blasmusik), měly však úspěch i v USA nebo třeba v Japonsku.
Kromě Kmochova Kolína můžete Valdaufovy skladby každoročně slyšet i na festivalu, jenž na počest svého rodáka pořádají v Trhových Svinech. V tomto městě se také můžete o Valdaufovi dozvědět více v domě, kde se narodil a kde mu bylo zřízeno malé muzeum.
Vzal si Zorku Kohoutovou
Mistr dechovky a podle pamětníků také velký milovník žen byl celkem třikrát ženatý. Z prvního manželství měl dceru Evu a syna Karla, ze druhého syny Jana a Dana, třetí svazek už zůstal bezdětný. Z hlediska muzikantského bylo nejzajímavější jeho druhé manželství, kdy si v roce 1958 řekl ano s později slavnou zpěvačkou dechovky Zorkou Kohoutovou.
Ta uměla uchopit příležitost za pačesy. Veřejně začala vystupovat v zájezdovém divadle, kde zaskakovala za Natašu Gollovou, která točila s Janem Werichem film Císařův pekař a Pekařův císař. Tam si jí také všiml Karel Valdauf a okamžitě ji angažoval do svého orchestru jako konferenciérku. Zorka Kohoutová později vzpomínala: „K lidovkám a dechovce jsem tehdy jako mladá holka ještě neměla takový vztah. Právě Karel ho ale ve mně probudil – psal mi písničky přímo na míru. Pak se do mě zamiloval a vzali jsme se.“
Jako muzikant a manažer byl sice Karel Valdauf skvělý, jako otec dvou malých dětí však prý častokrát selhával. V tomto rozporu je podle všeho také nutno hledat prapříčinu toho, proč se nakonec hvězdné manželství v roce 1970 rozpadlo. Se skladbami svého muže ovšem „královna české dechovky“ Zorka Kohoutová, která mimochodem nikdy nepoznala svého otce, slavila úspěchy ještě po další desítky let – určitě znáte alespoň Mládí nevybouřené či Tvé vlasy kvetou, maminko.
V Německu se několikrát stala jedničkou v tamních rozhlasových dechovkových hitparádách, za oceánem ji vysoce ocenil Frank Sinatra a jednalo se i o tom, že ji tam bude zastupovat stejný manažer jako Barbru Streisandovou. Přitom Zorka Kohoutová stále působila jako velvyslankyně české muzikálnosti, například na zábavní plavbě kolesovým parníkem na Mississippi začala spontánně vyučovat černošskou kapelu, jak se správně hraje Škoda lásky, a pasažéry, jak se tančí polka. K tanci ostatně měla vždycky blízko, v Československu dlouho tančila i závodně.
To ovšem ještě předtím, než se provdala za Karla Valdaufa. Ten se po rozchodu s ní oženil potřetí. S Ivanou Seinerovou žil až do své smrti 4. července 1982. Jeden z nejslavnějších a nejplodnějších autorů české dechovky je pochován na pražském vyšehradském hřbitově.
Ivo Bartík
