Azor 4/2023
Rozhovor: O práci v útulku
Vanda Říhová je autorka seriálu o psech z útulku, který připravuje pro časopis Pes přítel člověka.Vando, pracuješ v útulku. Proč vlastně? S jakými představami jsi tam nastupovala a jak dnes vidíš realitu práce v útulku? Mění se skladba psů, které přijímáte?
K práci se psy jsem nevědomky celoživotně směřovala, jen nějakou dobu trvalo, než vše nabralo konkrétní podobu. Kolem různých útulků jsem se občas pohybovala a trochu jsem tam i vypomáhala, což mě nakonec přivedlo k této úžasné práci a nutno podotknout, že máme báječné nadřízené, kteří nám vytváří skvělé pracovní podmínky za podpory města. Ve 12 letech jsem si vybrala roční fenečku z útulku a doprovázela mě krásných 16 let, dost možná právě ona ve mně zažehla tu myšlenku mít doma vždy jednoho pejska útulkového. Bavilo mě psy trénovat, zajímala jsem se o chování jako takové, bavilo mě hledat cesty k vzájemnému porozumění a později i trénovat lidi, aby se se svým psem pochopili. Jelikož jsem se kolem různých útulků pohybovala, věděla jsem, že vlastnit útulek není mým cílem. Jistě jste zaznamenali v minulosti kauzy různých soukromých organizací, kde životní podmínky psů nebyly optimální, určitá kontrola je prospěšná. Myslím si, že ti lidé jednoduše vyhořeli. Koncept menších městských útulků mi přijde ideální z mnoha důvodů, jedním z nich je i počet psů v takových zařízeních. Máme možnost je poznat, pracovat s nimi, přijímat i „problémové“ psy, kterým se přirozeně zodpovědný majitel hledá složitěji, a pokud by i takový pes prožil celý svůj život v našem útulku, tak ten jeho život bude hezký. Realita je taková, že nemůžeme převzít zodpovědnost a pomoci všem psům, můžeme ovlivnit jen to málo, ale i tak pro toho konkrétního psa je to celý jeho život. Stejně tak můžeme částečně ovlivnit smýšlení lidí ohledně pořízení psa, aby jejich volba nebyla neuvážená a nemuseli řešit různé nepříjemnosti soužití se psem, které třeba nejsou schopni zvládnout a jsou nuceni hledat pro psa nový domov. Nabízíme bezplatné poradenství, které taky má smysl, jelikož společnost občas zapomíná, že pes je pes a chová se jako pes, a v neposlední řadě návštěvy škol, kde se snažíme vzdělávat děti ohledně chování ke psům a také jim vysvětlit, jak psi varují, když se jim něco nelíbí. Já když jsem byla v jejich věku, tak to, že někteří psi nosili košík, bylo obvyklé, nyní se děti ptají, co a proč to ti pejsci mají nebo jestli jsou zlí. Je skvělé, jak děti přijímají pejsky, které s sebou na ukázky bereme, a jsou schopny pochopit, že pokud se pejskovi něco nelíbí, může kousnout. Zároveň toho psa ale neodsuzují.
Skladba psů v útulku se mění, jsou různá období, každopádně v poslední době i díky čipování se mnoho psů vrátí domů.
Poslední rok jsme měli více psů přímo od majitelů, kteří se s daným psem nepochopili, došlo k pokousání nebo se k němu schylovalo. Ti psi nebyli týraní, naopak byli opečovávaní a milovaní, dá se říct, že majitelé si ke svému životnímu stylu nezvolili správného jedince, jednoduše štěně křížence je jedna velká neznámá. Příběhy jsou různé, od těch, které lze odsuzovat, až po ty, které lze pochopit.
Nyní máme v útulku opět nalezence, což bych přisuzovala i tomu, že aktuálně se sem dováží mnoho psů z jiných zemí. Je to kontroverzní téma a přiznám se, že zde jsem sobecká a nesouhlasím se smýšlením záchrany psů z jiných států, zvlášť když nemáme vyřešenou situaci se psy u nás, vždyť máme plné útulky. Lidé očekávají určitou vděčnost od těchto dovezených psů, bohužel realita je mnohdy jiná a tito „zachránci“ nám pak volají, co s takovým psem bez návyků, který nezvládá být sám, kromě akustických projevů se lidé z práce vrací do zdemolované domácnosti znečištěné výkaly, v lepším případě se tito psi pouze bojí a neuchylují se ke kousnutí. Je třeba si uvědomit, že každý takto dovezený pes bere šanci na domov jinému psu, který je v našem útulku, a bohužel vím, že ne všichni dovezení psi jsou řádně očkováni a čipováni. Pokud takový pes uteče, pravděpodobně bude nucena se o něj postarat obec, v jejímž katastru se pes nalezne, nemluvě o nemocech, kterých jsme díky proočkovanosti prostí.
Jsem si vědoma, že mnoho lidí s mým názorem souhlasit nebude, já bych se jen nerada dočkala toho, kdy dlouhodobě nechtění psi, případně psi, kteří se projevují agresivně, se začali utrácet tak, jak k tomu dospěli v jiných zemích, protože situace začala být neúnosná. Vážím si toho, že u nás psi mají jednoduše možnost žít… protože pro většinu je tu ještě nějaké to místečko… zatím…
Skladba psů, které přijímáme, se mění, říkáme s úsměvem, že jsou jednoduše určitá období ??. Někdy máme útulek plný tmavých velkých psů, zahradních psů, jindy máme dorostence a poslední rok třeba právě psy, kteří kousli nebo se projevují agresivně. Ideální samozřejmě je, když máme „všehochuť“. Někdy máme v našem zařízení 13 psů a je to méně práce než s polovičním počtem, protože ti psi nejsou problémoví a není potřeba pracovat s každým zvlášť, ideálně pokud mezi sebou vychází. Hodně nám pomáhají lidi, kteří chodí pravidelně venčit, můžeme jim svěřit psa, kterého teprve poznáváme, protože pokud jim řekneme, že na něj nemají sahat, dodržují to, včetně jiných našich požadavků. ??
Velmi často dnes čtu větu: Prosím, vezměte si tohoto pejska zdarma, jen ať neskončí v útulku… Proč je u tolika lidí útulek strašným místem a raději psa vrznou komukoliv?
Je to citové vydírání, aby zodpovědnost za psa převzal někdo jiný na základě lítosti. Lítost ještě ale nikdy nikomu nepomohla a rozhodně by to neměl být důvod pořízení psa. Útulek je vnímán jako vězení, kde psi žijí za mřížemi, ale v dnešní době je více zařízení a každé má různé možnosti, co se týká péče o psy, stačí se informovat a neočekávat, že za problémového psa převezme zodpovědnost někdo jiný během týdne, musí se počkat, až se pro něj uvolní místo. Nikdy nevíte, jak veliký ten problém bude a jak je ten pes vnitřně založený, zda třeba nepřijímá hned cizí lidi, ale ke svým je loajální, anebo patří k těm psům, co jsou na sebe opatrní, a tam se pak chápající nový majitel hledá hůře.
Myslím si, že mají lepší pocit, protože mohou tvrdit, že toho psa dali do „dobrých rukou“ a má se dobře, bez ohledu na to, co se s ním později stane. Nebo pokud i tak skončí v útulku, ozvou se nám původní majitelé, jak je jim to líto, a vysvětlují, že jej dali do dobrých rukou, i důvody, proč si ho nemohli nechat a není to jejich vina, že skončil u nás, mezi nimi jsou i tací, kteří začnou u nás pravidelně venčit nějakou dobu, možná se tím zbavují i svého pocitu selhání, každopádně nám to pomáhá. Chápeme, že chybovat je lidské, a pokud se člověk ze svých chyb poučí, je to v pořádku. Bohužel jsou případy, kdy se lidi ze svých chyb nepoučí a neustále je opakují a psi kolují mezi domácnostmi a z některých se stanou v těch lepších případech „zahradní psi“, jiní mají více štěstí a najdou domov, kde jim poskytnou to, co potřebují, ty horší případy snad ani nebudu zmiňovat.
S jakými představami, požadavky lidé volají, chodí do útulku?
To je velmi individuální, ale třeba poslední požadavek byl, že chtějí psa, bude se jmenovat Míša a budou ho mít rádi.?? Pokud přijde člověk s konkrétními požadavky, je to skvělé, ví, co od psa chce i co mu může nabídnout. Horší je, pokud lidi mají pocit, že když si vezmou pejska z útulku, bude jim vděčný, ale někdy jen mít rád nestačí, zvlášť pokud ten pes má nějaký problém v chování. Naštěstí to, co je pro jednoho člověka problém, může být pro druhého zcela normální i žádoucí chování.
Nevím, s jakou konkrétní představou jdou do útulku v případě, že jdou jen na návštěvu, pro nás je důležité, s čím odchází. Snažíme se, aby ten pocit byl dobrý a zase se rádi vrátili a vzali nějakého pejska na procházku, protože ten pes se vrací do svého kotečku rád.??
Zdroj: Pes přítel člověka 8/2023
