Azor 3/2023
Cestování autobusem, aneb jak zamístovat
Teoreticky to vypadá vlastně dost jednoduše: pes nám ukáže dveře, nastoupíme, pes nás přivede k volnému místu na sezení, my se posadíme a pes nám lehá k nohám či pod sedadlo. Samozřejmě opomíjím možnost, že si sedat nechceme. V praxi je situace o mnoho komplikovanější: některá sedadla tolik prostoru nemají, někteří psi se pod sedadlo nevejdou, zkrátka občas si někteří z nás můžeme klást otázku, jak to udělat, abychom psa tzv. "zamístovali" co nejlépe a nejbezpečněji pro něj i pro ostatní cestující.K tématu cestování autobusem mám hodně co říct, protože jimi cestujeme opravdu často. Před časem u nás začaly jezdit nové autobusy ze SORu, které jsou sice nízkopodlažní a hlásí zastávky, ale já z nich úplně nadšená nejsem, protože jsou dost hlučné a prostoru tam taky moc není. Uličkou procházím „na štorc“, rovně se projít nedá: to se vždycky zaháknu za opěrku batohem, vodičem, vodítkem nebo čímkoliv dalším a je to prostě nepříjemné.
V autobuse většinou Vali parkuje na čtyřce. Neumí couvat, chodí vždycky popředu, ale zaparkuje bravurně. Co se týče výběru místa, nechávám to čistě na ní, absolutně totiž nemám tušení, kde je u kterého typu autobusu sedadlo vyhrazené pro ZTP.
Pokud přijede nízkopodlažní, je mi jedno, kam si Valča zaleze, místa je tam dost.
Pokud přijede autobus se schody, tak si koupím lístek a Valču raději odepnu z vodítka, aby se mi o něco nezachytla. Protože už jednou se mi zachytla natolik, že jsem musela poprosit řidiče, aby mi ji pomohl vysvobodit.
Když je autobus hodně plný, nikde mezi sedadly není místo a Valinka musí sedět v uličce, tak já jí dám na každé zastávce povel "vztaň,", aby trochu uvolnila tu uličku a nikdo mi na ní nešlapal. Ale musím říct, že za těch pět let mi ji nikdo ani nepřišlápl, ani mi kvůli ní nenadával.
Kája
S cestováním a skladností psa jsem si docela užila. Jak byla Paletka můj první pes, tak já jsem třeba vůbec nevěděla, jak ji přimět, aby, když sedím u okna, zacouvala ke mně a neseděla v uličce, jak měla ve zvyku. Obecně se snažím, aby v MHD moc nepřekážela, protože jsem už kolikrát zažila, že nás s vodicími psy cestovalo víc, všichni psi leželi v uličce a pak tam nikdo nemohl projít. Dalším důvodem bylo, že Paletce před časem někdo stoupl zimní botou na packu, což nebylo nic příjemného.
Jedna moje kamarádka mi ale byla inspirací a ukázala mi, že i můj neskladný flat může být skladné zvíře, tedy že se to může naučit. Takže jsem postupně Paletku začala učit různé finty, a na co jsem hrdá nejvíc, tak na to, že jsem ji naučila couvat.
Když si sedáme v MHD na vysoké sedadlo na kole, chtěla jsem, aby si tam hezky nacouvala zadkem a sedla si, protože ona si tam předtím vlezla čumákem napřed a pak se nemohla otočit a rozdýchat to, že nemá výhled do uličky. Teď to umí tak dokonale, že když si k někomu přisednu a chci, aby zůstala dole v uličce, je jí těžké vysvětlit, že si nacouvat nemůže, a stejně se tam kolikrát nahrne rychleji, než stihnu zareagovat, takže už jsem se za to kolikrát omlouvala.
Také ve vlaku jsem ji naučila se nacpat pod sedadlo, nebo třeba do té mezery mezi sedadly; když to jde, tak se tam vždycky nějak nasouká. Samozřejmě jí předtím musím sundat celý postroj, protože s tím je neskladná úplně, ale bez něj ji nasoukám klidně skoro celou pod sedadlo. Docela už si na to zvykla.
Eva
Poznámka redaktorky:
Couvání je jeden z cviků patřících do psího sportu zvaného dog dancing (tanec se psem). Většina z našich vodicích psů má dog dancing uvedený ve smlouvě o předání psa jako nepovolený sport z toho důvodu, že cviky dog dancingu mohou kolidovat s některými již naučenými povely. Osvojování couvání proto za redakci doporučuji konzultovat s příslušným cvičitelem.
Pro utišení vaší případné zvědavosti nicméně přikládám jeden z postupů, jak na to:
„Začínala jsem v kuchyni v uličce mezi stolem a linkou. Vzala jsem si do jedné ruky odměnu a držela ji vysoko u těla, aby to psa nutilo mít zdviženou hlavu. Když stál rovně přede mnou (a hodně blízko), udělala jsem proti němu krok. Aby stále viděl na odměnu, musel couvnout, za to jsem ho pochválila a odměnila. Je vhodné pochválit psa uprostřed kroku dozadu, aby pochopil, že je odměňován za krok dozadu, ne za krok a zastavení. Po nějaké době tedy pochopil, že když proti němu vyjdu, couvne a dostane odměnu. V dalším kroku čekám, co udělá dál. Pokud po nějaké chvíli nezkusil couvnout sám bez pobídky, naznačila jsem krok dopředu a jakmile začal couvat, pochválila jsem ho a odměnila. Povel ‚couvej‘ jsem postupně přidala…“
Zdroj: pesweb.cz
