Azor 3/2023

Zpět

Vodicí pes a rodina

Pořízení psa je velkou událostí nejen pro nás jako budoucí majitele, ale i pro lidi, se kterými žijeme. Pokud domácnost s nikým nesdílíme, řešíme soužití jen občas na oslavě, na návštěvě babičky nebo třeba sestry s malými dětmi. Pokud však bydlíme v dvougeneračním domě s rodiči, kteří se za velké pejskaře nepovažují, může se stát, že vodicí pes v takovém domě může představovat zdroj mnoha těžkostí a konfliktů. Jako začínající majitelé vodicího psa si postupně zvykáme na to, že pokud nám někdo neumožní vstup do restaurace či čekárny, je třeba se asertivně bránit. Ale chvíle, kdy je třeba se vymezit vůči vlastní rodině, jsou zcela odlišné: s rodinou chceme vyjít, jsme citliví vůči jejich kritice, navíc nás mrzí, že ve vlastním domě pes není vítán. Takové situace nemají jednoduché řešení. Ani tady se ho bohužel nedočkáte, ale ráda bych vás alespoň povzbudila v tom, že pokud takovou situaci řešíte, nejste na to sami.

Bydlím v domě s dětmi a mými rodiči. Naši mého psa berou jako nějakého psa u boudy a vadí jim chlupy. Jsou pro ně důležitější než to, že mně pes pomáhá. Není pro mě jednoduché se s nimi hádat, zvlášť když začnou výčitky, kterým se neumím bránit, protože si začnu říkat, že bych jim asi měla být vděčná za to, co pro mě dělají. Ty výčitky mi přijdou jako vydírání. Hrozně mě to štve, ale zatím si neumím dupnout.

Co se týče rodiny, tak já jsem si prosadila, že Adélka může všude. Může k mým rodičům, může ke tchýni a tchánovi a chodí i k mojí sestře, i když můj švagr skřípe zuby. Moji rodiče se svým pejskem tam ale nesmějí, a když jedou na návštěvu, tak musí pejska odložit do psího hotelu. Já jsem si to u švagra prosadila, že pokud se mnou chce mít dobré vztahy, bude respektovat mého psa. A rodiče, protože si samozřejmě chtějí hrát s vnučkou, tak dají pejska do hotelu, protože sestřin partner ho tam prostě nechce.
U nás po domě Adélka může kamkoliv kromě postele, a smí na gauč, ale jenom, když na něm někdo sedí, je zakrytý dekou a ona si hupsne na tu deku. Takže chlupy, pokud nějaké jsou, skončí na té dece. Jinak na gauč ani do křesla sama nesmí, ví to a večer chodí kolem každého z nás, kdo už si konečně na ten gauč sedne, aby si mu mohla vlézt na klín.
Má dva své pelíšky, protože máme dvojposchoďový domeček. A do koupelny může taky, lehá si tam na dlažbu, když je teplo, a taky tam má misku s vodou i jídlem, protože se to tam dobře uklízí.

U mě to fungovalo tak, ať už jsem měla jakékoliv hafany, že se mohli pohybovat po bytě svobodně, ale nesměli na sedačku a do postele, zkrátka jenom při zemi. Do té doby, než se mi do toho vložil přítel, „milovník psů“. U nich doma měli doma irskou setřici a bylo jasné, že ona má prostor doma všude. Já jsem říkala, že je to nepraktické, když pes přijde z venku, hupsne do postele a všechno, co má v kožichu, se tam z něj vysype. To znamená přehozy přes lůžkoviny atd. Ale přítel moji předchozí fenku postupně do postele naučil: divila jsem se třeba, kam zmizeli, a oni všichni v posteli, dva psi a on. A pak to byl samozřejmě problém se do té postele ve čtyřech vejít. Takže když jsem dostala Darwina, řekla jsem, že sedačky a křesla zásadně nepřipadají v úvahu. Ale mezitím v domě nastala změna v tom, že jsme přidělali podkroví, kdy schody jsou z kuchyně. Nechtěla jsem, aby Darwin na schody chodil, ale naštěstí se o to nikdy nepokoušel, před schody se zastaví, já jdu nahoru a on čeká. Pelíšek má jeden v ložnici, má ho jenom na noční spinkání. A protože mezi kuchyní a obývákem trávím nejvíc času, když jsem doma, má v obýváku polštářek, takové denní odpočivadlo. A jinak s sebou Darwinek flákne skoro kamkoliv. A když se jí, tak nejlepší místo je pod stolem. Protože tam na něj není vidět a slabé nátury to snášejí velice dobře, když slintá, protože se na něj nemusí koukat.

Zpět