Azor 3/2023

Zpět

Výcvikové školy – jak si vybrat tu pravou (III. část)

Příběh první – měli jsme trefu na cvičitele:
První fenku jsem si vybrala u velkého cvičitelského subjektu, nevěděli jsme o dalších možnostech. Ovšem tehdy to byla velmi dobrá náhoda – trefa na cvičitele i na psa. Fenu jsem chtěla, protože byla lepší k našemu psovi, který byl nekastrovaný. Manžel si svého psa vybral od stejného cvičitele, ale už pod jiným malým subjektem – dobře si s ním rozumí a nechtěl se seznamovat s dalším člověkem. Také je pro nás důležitá vzdálenost, neradi bychom jezdili na cvičební setkání hodně daleko, dojezdový čas okolo dvou hodin je přijatelný. Třetí pes v naší domácnosti je také od stejného cvičitele ze stejných důvodů a ještě navíc i proto, že kamarádka, co bydlí poblíž, má fenku také od stejného cvičitele a dotyčný ví, co je tu za sestavu a jak s ní pracovat.
Zuzka Duchoňová

Příběh druhý – psy si už cvičím sama
Budu tady působit asi jako takový exot a výjimka, protože se poněkud vymykám ze skupiny klasických držitelů vodicích psů. První dva psy jsem měla už na počátku devadesátých let a tehdy tu vládli hlavně soukromí cvičitelé a z plemen němečtí ovčáci. Pokud jde o ty cvičitele, tak rozhodně nic moc servis a záruky člověku nenabízeli. Moje první fenka byla velice temperamentní, původně cvičena do Německa – po roce a půl byla vyřazena – její chování při vodění se stalo víceméně životu nebezpečným. Druhý ovčák byl kýmsi vrácen a dostal se tedy ke mně. Měl velice silné lovecké sklony, takže to s ním také nebylo jednoduché. Navíc se ukázalo, že jeho zdravotní stav není tak zcela v pořádku a v sedmi letech mne navždy opustil. Pak jsem se rozhodla do výcviku vodicích psů se sama zapojit: pořídila jsem si svého prvního dlouhosrstého německého ovčáka a ve spolupráci s největší školou v České republice jsem absolvovala jeho předvýchovu i výcvik včetně závěrečné zkoušky. Bohužel v deseti letech mne pes opustil kvůli nádorovému onemocnění. Ale to už jsem pracovala na předvýchově a později i výcviku jeho dalšího následovníka – opět s toutéž školou. Posledně zmiňovaný pes se dožil 14 let, ovšem k desátým narozeninám jsem mu věnovala jeho nástupce v podobě dalšího štěněte. Posledně zmiňovaný pes byl už takřka výhradně připravován mnou a zkoušku složil u menšího soukromého subjektu, který vznikl – jako mnoho dalších – z rozdělení výše zmíněné největší školy. Následně jsem se zabývala předvýchovou a částečně výcvikem pudla královského pro další subjekt. A stalo se, že pudlík narušil řadu mých německých ovčáků a stal se mým příštím vodicím psem…
Na závěr bych zde chtěla zdůraznit, že je opravdu důležité, aby si člověk, který uvažuje o vodicím psu, prošel nabídku subjektů a zamyslel se nad tím, co vše mu který subjekt je schopen garantovat, protože vodicí pes s vámi bude řadu let. Tudíž i takový následný servis po převzetí psa není zcela k zahození. Přeji všem neproblémové čtyřnohé parťáky.
Michaela Holasová


Příběh třetí – byl jiný, než jsem chtěla, ale dobře tak!
Jsem držitelkou druhého vodicího psa. Toho prvního jsem vybírala na doporučení kamarádky, která již rok takového psa vlastnila. Jelikož jsem ovdověla a najednou jsem byla na vše sama a dost bezradná po 32 letech života s vidícím mužem, našla jsem odvahu a o psího průvodce si zažádala. Bylo to těžké rozhodnutí, jelikož jsem měla obrovský respekt k velkým psům. Ale nelituji. Bylo to dobré rozhodnutí a znovu nalezená chuť do života.
Na doporučenou školu jsem měla následující požadavek. Chtěla jsem zásadně fenku, protože prý jsou klidnější, barvy černé nebo hnědé. Byl mi představen Pan pes, labrador, světlé barvy. Než mě cvičitel vyslechl, kde bydlím, jestli chodím do zaměstnání a další informace, které potřeboval vědět, aby pro mě vybral vhodného psa, labrador ležel celou dobu u mých nohou a přesto, že tento pes měl patřit jinému klientovi, pan cvičitel prohlásil, že tentokrát si pes vybral sám. Sloužil mi věrně 13 let a rok si u mě užíval i svůj důchod.
Pro druhého vodicího pejska jsem se dlouho rozmýšlela, jelikož se mně blížila sedmdesátka. Opět jsem požádala ve stejné škole a opět jsem měla požadavek na labradora. Tentokrát jsem netrvala na pohlaví. A opět mi byl vybrán pes, kterého jsem si nepřála, tentokrát fenka křížené rasy goldendoodle. Žijeme spolu už více jak 6 let a opět je to jedinečný pes. Tím bych chtěla jen říct svou zkušenost, že lidé, kteří psům rozumí, dokáží rozpoznat povahu psa, přesně odhadnout, k jakému člověku se hodí. Velmi záleží i na člověku, jak se naučí svému pejskovi rozumět. Hlavně si musí uvědomit, že je to živá bytost, která má své nálady a potřeby. Když se vše podaří – a ono se podařilo –, je vodicí pes tím nejlepším, co mě po ovdovění potkalo.
Helena Hádlerová

Zpět