Azor 3/2023
Postřehy ze života s vodicím psem – s flatem světem aneb Cesta tam a zase zpátky
O tom, že se psem je každý den alespoň o chlup lepší, už jsem přesvědčená dávno. V minulém týdnu se mi ovšem znovu potvrdilo, že otisk psí packy sluší nejen každému outfitu, ale i cestovní tašce.Tentokrát jsme se s Kerrinkou vydaly na menší putování po Rakousku a Itálii. Cesta se od našich předchozích dobrodružství lišila hlavně tím, že jsme jeli s celou rodinou autem. Sedm dospělých lidí a hnědá flatka v jedné dodávce, to byla sestava, která slibovala fůru zážitků a kotel legrace. A tomuto slibu naše cesta více než dostála.
Pro majitele vodicích pejsků by mohlo být zajímavé to, jak vstřícné jsou obě zmíněné země k nevidomým i k vodicím psům.
Ubytování v obou zemích jsme měli domluvená předem, vybrali jsme takové penzionky, kde je to menší a rodinné a s pejsky není problém. Jak rakouští, tak italští ubytovatelé byli vstřícní, v Rakousku nám s úsměvem a profesionálním odstupem dovolili nechat Kerrinku volně běhat po zahradě, v Itálii taktéž, akorát s tím rozdílem, že tam ji personál miloval a aktivně se k ní hlásil. Kromě civilního jména se mi tam zřejmě naučila reagovat i na Bella, Amore i další milá slova. Italové mají pejsky skutečně rádi. V jednom kuse se na nás někdo usmíval, někdo si ji fotil a i v těch turisticky nejatraktivnějších místech vodicímu pejskovi všichni ochotně uhýbali z cesty.
A co jsme vlastně všechno zažili?
V Rakousku jsme si vyšli na Krimmelské vodopády, cestou jsme nohám dopřáli pořádné převýšení jak na pevném povrchu, tak na trochu dobrodružnějších kamenech, a dokonce jsme okusili i proměnlivost alpského počasí, když jsme parádně zmokli. Dále jsme se vydali lanovkou na Resterhohe, kde musím vyzdvihnout ochotu personálu kolem lanovky. S grácií s námi všechno komunikovali, zastavili lanovku, abych mohla v klidu bezpečně nastoupit, a pomohli při výstupu, když bylo třeba. V lanovce se Keiře příliš nelíbilo, přesto ale oplývala trpělivostí, dokonce i tehdy, když se s námi lanovka cca na čtvrt hodiny zasekla ve vzduchu.
V Itálii jsme navštívili Monteriggioni, opevněnou perlu Toskánska, obešli jsme si legendární Šikmou věž v Pise, prošli se uličkami Florencie, města umění, a pokochali se jejími pamětihodnostmi. Navštívili jsme i historické město Sienu, ochutnali tekuté plody toskánských vinic, výbornou místní kuchyni a zmrzlinu, namočili jsme si nohy v moři, jediné suché tlapky tak zůstaly ty psí.
Na cestování s vodicím psem si kromě té láskyplné psí energie nejvíce vážím toho, že díky mé fence můžu být platným členem výpravy, ať už jedu s vidícím doprovodem nebo bez něj, nikomu nemusím přidělávat práci s voděním a na nikom nemusím být závislá. Společnou dovolenou jsme si tak jako rodina mohli ještě více užít.
Klára Maršálková
