Azor 2/2023

Zpět

Postřehy ze života s vodicím psem – ideál a praxe

V životě lidského parťáka vodicího psa občas nastanou situace, u kterých si říkám, že bych je tak ráda nezažila, nebo alespoň vrátila zpátky čas až do doby, kdy byl náš hafan v předvýchově nebo ve výcviku a takové krkolomnosti s ním někdo natrénoval.
O čemže to mluvím? O situacích, kdy se spojí lidská slepota a psí „aha moment“, kdy na ni přijde. I přes ten obecný úvod budu čerpat ze svých zážitků a snažně doufám, že se s některými alespoň vy, "vodicí pejskaři", ztotožníte.

Situace 1: Ke mně!
Ideál: Pes si pobíhá a venčí se, zavolám „ke mně“ a on nadšeně přiletí. Rolnička na jeho krku zvoní na celé kolo, že bych na centimetr přesně namalovala trasu, po které přiběhl. Podle toho, jak je kdo naučen, stojí ke mně čelem, drcne čumákem nebo si předsedne. Každopádně o vás nějak tělem zavadí, ať o něm víte.
Praxe: Pes se venčí, pobíhá si a díky mé slepotě už zjistil, že „když to sežeru rychle a potichu, nic se mi nestane“, takže futruje. Zavolám „ke mně“, pes se lekne a plouží se, tiše a neochotně, takže neslyšitelně. V domnění, že pes kamsi zdrhl, zvýšeným hlasem přivolávám, pes, jestli to ještě jde, zpomaluje chůzi a, to já zatím nevím, doplazí se až ke mně. Jenomže ví, že když se otře čumákem, rázem zjistím, jakou dobrotu právě sežral, za což si vyslouží minimálně pokárání (já vím, že tím nic nezmůžu, ale schválně se zkuste ovládat, ať víte). Takže sice u mě stojí, ale v uctivé vzdálenosti půl metru. A já volám, křičím, děsím se. A pes nejspíš taky. Vtom se sehnu, že jako co kdyby mi pod nohama něco rostlo, a ejhle, přikrčená psí hlava. Ach jo, proč se nehlásíš? Nezbývá, než nad tím mávnout rukou a doufat, že si pes zvykne, že se nám to spolu holt občas stane.

Situace 2 – „Vpravo, jsem říkala"
Tahle situace může vzniknout, když spojíte lidskou roztržitost a psí snahu člověku vyhovět.
Ideál: Jdete, dejme tomu, ze srazu s kamarádkou a míříte si domů. Vybavujete si trasu před vámi a s ní spojené povely, které psovi zadáváte. Teď přechod, na první odbočce stále rovně, na druhé odbočce vpravo… Atd.
Praxe: Jdete si, pes vás vede, vám je příjemně. „Ty jo, že já jsem tý Gábině zapomněla dát svoje nový telefonní číslo. No to nevadí, máme messenger… Ty jo, a co že to říkala, že se bude stěhovat?“ vzpomínáte. A mezitím cesta ubíhá. Pes začíná přibržďovat, zřejmě se blíží přechod, nebo? Jsme na té první, nebo už na té druhé odbočce? Jak rádi byste se vašeho čtyřnohého spolupoutníka zeptali… No nic, to určitě nemohla být ta první, je to ta druhá, takže: „Vpravo!“ A ejhle, pes jakoby neslyšel, namíří si to na přechod, kde sice zastaví, ale rozhodně vpravo neodbočí. To mě trochu namíchne: co si to myslí, si bude dělat, co chce? A tak ho vracím před přechod a „vpravo“. A ne tak on, zase rovně a šup k přechodu. Situace se zopakuje, doprovázena mým stále větším rozhořčením. Nakonec psa přemluvím a on se vydá vpravo. A dál? Bloudíme a cíle domova se ne a ne dočkat… Jak by ano, když pes měl pravdu a my nebyli na druhé, ale na první odbočce, kde se zatáčet nemělo.
Mimochodem, s postupem času pes přitvrdil, a pokud jsem se zase zmýlila, dělal, že neslyší, a rezolutně šel jinam, tedy správně ????
Závěr: Co je na jednu stranu neposlušné, se na druhou stranu rozhodně jeví jako prozřetelné a rozumné. Ale, jasně, vše má svoje meze. Když vy jdete do práce a pes chce radši do kavárny, například.

Situace 3 – Co má hůl, to se počítá?
Už jste někdy s deštníkem nebo třeba holí v ruce prošli okolo nějakého běžného psa? Většina z nich, hlavně těch menších, začne vřískat jak na lesy. Ne tak mnozí vodicí psi.
Ideál: Z pohledu psa: Procházím kolem neznámého pána s bílou holí. Pes jakoby nic.
Z mého pohledu: jdeme si po ulici a pes mě soustředěně vede (vzhledem k tomu, že nemám tušení, že tam pán s holí vůbec je).
Praxe: Jdeme si po ulici a v jednu chvíli mě pes začne plácat ocasem do nohy. Plácání se mění v rány jak od smetáku, pes zrychluje. Říkám si: „že bychom potkali někoho známého? Je mi ale hloupé cokoli nahlas říct, a tak si říkám, že ten dotyčný nás třeba osloví sám. Pes se zastaví blízko nějaké osoby, která, aha, zrovna zaťuká holí o zem. Pes nadskakuje radostí a já nechápu. „Dobrý den,“ říkám. Na oplátku mě zdraví mužský hlas, který nepoznávám, Ale vzhledem k tomu, že jeho majitel drží bílou hůl, mému psovi připadá, že to bude asi nějaký můj kamarád, že? S pocitem trapnosti říkám pardon, psa jakože pokárám a pokračujeme v cestě. Udělala jsem si to sama. Nezřídka potkávám své nevidomé kamarády, což se psovi uložilo jako „šťastný konec naší cesty“. Kolikrát jsem se s někým dohodla, že „neboj, stůj na nádraží a my tě najdem.“ A našli, byla jsem ráda a psa chválila. A že se to občas, v jiných situacích, díky nimž už jsem mimoděk narazila snad na všechny nevidomé v Praze, nehodí, s tím holt musím počítat.
Kamila Koncová

Zpět