Azor 1/2023
Umění pomáhat: Jak pracují lovečtí psi
Dnes se seznámíme s tím, co je vlastně pro jednotlivé skupiny loveckých plemen prací. Jejich pracovní zaměření totiž z velké části určuje i jejich povahové vlastnosti a možná vám pomůže pochopit, proč je váš parťák takový, jaký je.Lovecké psy můžeme jednoduše rozdělit na ty, co pracují na povrchu, a ty, co pracují pod zemí (norníky). Ti na povrchu se dělí na psy pracující převážně v lese a na poli, v lese uplatníme honiče (psy, co pracují na naháňkách) a barváře, na poli pak existuje práce před výstřelem a po výstřelu. Samozřejmě naši lovečtí psi jsou poměrně všestranní, takže typická plemena norníků pracují i jako honiči nebo barváři, psi pro polní práce zvládnou pomáhat jak před výstřelem, tak i po něm. Pravidla lovu upravuje zákon o myslivosti. Jakkoliv může být někomu zabíjení zvířat v přírodě proti mysli, už dávno nežijeme v panenské přírodě, která si rovnováhu nastoluje sama. Všude kolem nás je kulturní krajina a stavy zvěře je nutné držet na takové úrovni, aby nepůsobila škody na polích nebo v lese na mladých stromcích. Lovecké psy využíváme k tomu, aby byl lov efektivnější, ale hlavně k tomu, aby zvěř netrpěla a nedocházelo k hospodářským ztrátám.
Jak tedy probíhá lovecká sezona?
Na podzim začala doba honů na kachny a drobnou zvěř. Tady jsme využili práci ohařů, slídičů a retrívrů. Všechny skupiny plemen mají svá specifika – slídič prohledává terén v blízkosti vůdce (říká se, že chodí „pod flintou“) a nalezenou zvěř vyhání. Zato ohař zabírá v terénu mnohem dál, nalezenou zvěř nevyžene, ale vystaví (strnulým držením těla ukáže vůdci, kde zvěř je) a vyžene ji, až když k němu střelec dojde a na jeho povel. Proto je pro vašeho kokršpaněla nebo jiného slídiče přirozené prošmejdit všechny traviny a houštinky kolem vás. Zato ohař (a nejvíce některé z anglických plemen) bude nadšeně lítat kolem vás klidně v okruhu půl kilometru na obě strany, ale stále si bude hlídat, aby udržel kontakt s pánečkem. Je to pro tato plemena naprostá přirozenost.
Na práci po výstřelu byli vyšlechtěni retrívři. Po výstřelu mají všichni „polní psi“ úkol stejný – co nejrychleji dohledat a donést střelenou nebo postřelenou zvěř. Psi se nesmí bát prohledávat i nepříjemný terén – trnité křoví, rákosí, ledovou vodu. Bez jejich naprostého nadšení pro práci by většina střelené zvěře skončila nedohledaná, a pokud je zraněná, dlouho a zbytečně by trpěla.
S koncem podzimu a začátkem zimy přichází práce i pro honiče – naháňky převážně na černou zvěř (divočáky). Tato práce je pro psy velmi nebezpečná. Úkolem psa na naháňce je vyhledat lovenou zvěř a buď ji udržet na místě, aby mohla být ulovena střelci v leči, nebo ji z houštin vytlačit a hnát až na střelce, kteří čekají na okrajích prostoru, ve kterém probíhá lov. Pokud by se pes 100% nevěnoval svému úkolu – tedy hnát zvěř až tam, kde stojí střelci (což podle velikosti lečí může být i více než kilometr) –, zvěř zůstane někde v prostoru a ukryje se tak, že není ulovena. V horším případě může být pes při troše nepozornosti prasetem napaden a těžce poraněn nebo zabit. Psi většinou pracují daleko, zcela mimo vliv svého vůdce, a musí se proto ve zlomku vteřiny rozhodovat sami. Pes, který to nedokáže nebo který je příliš fixovaný na svého majitele, velmi snadno přijde k úrazu. Ještě nebezpečnější je pro psa práce s poraněnou zvěří. Tu by měl pes najít, zastavit a udržet na místě až do příchodu střelce, který ukončí zvířeti trápení.
Je jasné, že velká část práce těchto psů se odehrává ve velkých vzdálenostech od jejich vůdců. Psi pracují samostatně, o to více tu musí panovat 100% důvěra mezi psem a jeho majitelem. Pokud nevíte, kde pes zrovna je a co přesně dělá, zda náhodou nesvádí tvrdý boj s divočákem, nezbývá vám než mu věřit. Vydávat nějaké povely nemá žádný smysl. Stejně tak psovi nezbývá než pracovat, jak nejlépe umí, a věřit vám, že máte vše zorganizované tak, že lov bude úspěšný a on nepřijde k úhoně. Ještě je potřeba dodat, že kromě skutečné skupiny honičů jako honiči pracují nejčastěji jezevčíci a teriéři, ale na naháňkách potkáváme i slídiče.
Uprostřed zimy nastává období kaňkování – páření lišek. Je to nejlepší doba na jejich lov. Stačí v revíru obejít nory, zjistit, které jsou obsazené, a použít dobré norníky. Jejich práce spočívá v tom, že se soukají mnoho metrů do úzkých prostorů, kde si často musí pomáhat hrabáním, kde je nedostatek kyslíku, zato hodně nepříjemný smrad a zima, a kde na ně čeká nepřítel mnohdy větší, silnější a navíc ve svém domácím prostředí. To by prostě normální pes dobrovolně nedělal. A proto člověk vyšlechtil jezevčíky a teriéry – psy nebojácné, tvrdé, paličaté a velmi ostré. Jejich ostrost a lovecká vášeň musí přehlušit i jejich pud sebezáchovy. A proto běžné soužití s takovým psíkem vůbec nemusí být jednoduché.
S koncem zimy pro většinu loveckých plemen hlavní sezona končí. Ale v revíru je stále co dělat. Ohaři a slídiči se uplatní na jaře, když pomáhají při sčítání zvěře (každé myslivecké sdružení musí znát stavy zvěře ve své honitbě a podle nich se pak stanovuje plán lovu na další rok), v létě pak při vyhánění srnčat a dalších mláďat z luk před sečením. Ostatní plemena se pak společně se skupinou barvářů věnují dosledům postřelené nebo jinak poraněné zvěře (například po srážce s autem).
Práce loveckých psů v honitbách je prostě nenahraditelná. I když na detekci srnčat máme drony s termovizí, na práci na stopách poraněné zvěře různé spreje, které zvýrazní kapky krve, dobře vycvičenému psovi zavedenému do praxe se stále nic nevyrovná. Lovecké psy není potřeba učit lovit, to mají zapsáno v genech, jen je potřeba výcvikem usměrňovat jejich vlohy tak, jak potřebujeme, aby naše spolupráce byla co nejefektivnější.
Pokud se tedy budete divit, že jezevčík neposlouchá a loví, teriér štěká a snaží se vraždit domácí zvířectvo, ohař běhá a slídič slídí, vzpomeňte si, že dělají přesně to, k čemu je lidé po staletí potřebovali.
Ing. Michaela Přibáňová
Zdroj: Pes přítel člověka
