Azor 1/2023

Zpět

Rozhovor: Se psem na Kanáry

S Klárou Maršálkovou se známe už dlouho z dětských táborů a ze studií. I prvního vodicího psa a s ním spojené zážitky jsme si pořídily v podobném čase. Tentokrát jsem ji i s její smečkou ráda přivítala u nás v obýváku. Byla jsem moc zvědavá na vyprávění, jak se dva nevidomí a jeden vodicí pes vydali na „klasickou“ dovolenou k moři. Děkuju Kláře za trpělivost, s jakou mi odpovídala na vše možné. Jak takovou dovolenou pojmout? Co bylo třeba zařídit před cestou? A jak odpovídat na otázku příbuzných: „Proč tam jedete, když tam nic neuvidíte?“ Jak si naplánovat výlet? A mnohé jiné.

Do představování se chce málokomu, to chápu, ale čím jiným začít?
No dobrá. Jsem Klára, bydlím a pracuju ve Velvarech, mám dva psy. Jednu vodicí fenku hnědého flata Keiru a jednu tříbarevnou sheltii Misty.

Předpokládám, že na dovolenou vyrazila jenom Keira. Řekla bys nám něco o tom, jak se vám dovolenou ve složení dva nevidomí a jeden vodicí pes podařilo naplánovat, absolvovat, a ještě si ji užít?
Jo, Misty zůstala doma. Jeli jsme v říjnu, mimo sezonu, což si myslím, že byla podstatná věc, protože bylo všude míň lidí a ať už na letišti nebo v hotelu měl personál trochu víc času, než kdyby tam byl ten sezonní nátřesk. Byli jsme na Gran Canarii a jednalo se o týdenní zájezd pořádaný cestovkou.

To zní jako pohodová letní dovolená. Je ale něco, v čem se ve vašem případě odlišovala?
Já si myslím, že zásadní je, že se všechno musí plánovat trošku s předstihem. Když je jeden vidící, může se sáhnout po jakémkoliv last minute. Když letí dva nevidomí, museli jsme řešit s cestovkou takové věci, jako jestli hotel dokáže pomoct třeba při švédských stolech, protože kdyby se člověk zvedl a šel si sám dělat kafe, tak je spíš kontraproduktivní, což bylo pro mě třeba dost těžké přijmout, protože jsem zvyklá si dělat věci spíš sama. Takže v praxi to vypadalo tak, že jsme to začali zařizovat třeba dva měsíce předem.

Takže jste zavolali do cestovky, dobrý den, rádi bychom s vámi na dovolenou, jsme nevidomí?
My jsme do té cestovky přímo zašli. Dva slepí jsme se čapli pod paži, vzali jsme psa a řekli jsme: „Dobrý den, my bychom s vámi rádi vyrazili na dovolenou, myslíte, že by bylo možné něco společně najít, společně vymyslet?“ V jedné cestovce nás poslali pryč s tím, že si to nedokážou představit, v té druhé se zpočátku tvářili podobně, ale naštěstí jsme s paní nějak našli společnou komunikační vlnu a v podstatě jsme se začali bavit o tom, co by bylo potřeba. Paní nám řekla, že ji uklidnila věta, že od toho hotelu ani od delegáta nepožadujeme, že nám bude jakkoliv asistovat, že jsme dobře jazykově vybavení a že si domluvíme a zařídíme všechno sami, že prostě jenom potřebujeme dopomoct do začátku, abychom se trochu zorientovali a tak. Že to opravdu není tak, že „jsme tady dva nevidomí a chceme, abyste se o nás postarali na našem týdnu snů,“ ale že chceme jen objednat zájezd s pár specifiky, tak to šlo.

Prozradíš nám, co to bylo za cestovní kancelář?
Prozradím a budu chválit, byla to Canaria Travel.

Na čem jste se s nimi nakonec dohodli?
Dohodli jsme se nejdřív na tom, jak budeme postupovat při dojednání psa v letadle. Já jsem tehdy letěla potřetí a s vodicím psem úplně poprvé v životě a moc jsem nevěděla, co je třeba zařídit. Takže jsme společně řešili i to, že je třeba do letenky napsat, že bude vodicí pejsek, nahlásit ho předem, aby o něm věděli. Letěli jsme se Smart Wings, kde nám zařídili místa s dostatečným prostorem na pejska a při nastupování jsme byli odbaveni přednostně. Měli jsme trojsedačku, byli jsme tam dva a ten pes mezi námi. Na letišti jsme objednali asistenci, což bylo super, akorát mám vtipnou historku, že nás asistent v Praze minul. Stáli jsme tam dva slepí s dvěma bílými holemi a s jedním psem, který měl vestičku. Na lavičce opodál seděli nějací dva senioři a on se jich zeptal, jestli jim má asistovat. V Las Palmas nás vyzvedla v letadle zase asistence, převezli nás na to místo, kde se vyzvedávají zavazadla, pomohla nám najít kufry. Tady jen takovou jazykovou vsuvku, v tu dobu, kdy jsem tam byla, jsem se učila španělsky přesně pět a půl týdne. Hrozně jsem spoléhala na angličtinu, nicméně pan asistent měl angličtinu pro lidi s fantazií, takže jsme se dorozumívali všelijak. Neustále jsem se ho ptala španělsky „donde es mi maleta“, tedy kde je můj kufr. Ten mi byl vidícími popsán jako „středně šedá skořepina“. Takže jsem neustále opakovala, že můj kufr je šedý a plastový a pán mi tvrdil, že všechny kufry tady jsou šedé a plastové. Naštěstí jsem si kufr i s visačkou ještě před cestou vyfotila a když jsem mu fotku ukázala, našel ho rychle. Asistent nás potom předal delegátce, která nás dovedla k autobusu, který rozvezl lidi do hotelu, jak bylo potřeba. V hotelu jsme se normálně nahlásili na recepci, byli jsme předem domluvení, že až tam přijedeme, tak nám někdo z personálu ukáže pokoj, restauraci, kde jsou bazény, atd.

První den bývá dost náročný. Cestování a ještě tolik nových tras? Předpokládám, že hotel nebyl zrovna malý. Stihli jste si trasy takhle narychlo zapamatovat?
Já si myslím, že za to můžu vděčit tomu, že Kerča si dobře pamatuje trasy a když se jí ukázalo, že se někudy chodí, tak už to podruhé aktivně nabízela. Takže klasika, první den trochu bloudění, ale potom už nebyl problém.

A vodicí pes v kanárském hotelu?
Ve Španělsku a ostrovech jsou obecně k vodičákům velice vstřícní, třeba i na pláži je pouštějí tam, kam normálně psi nesmějí, byl to i zdroj té primární komunikace. Co byl trochu problém, bylo venčení. Turistická letoviska většinou fungují tak, že tam jsou hotely, obchody, kavárničky, restaurace, a když už nějaký trávník, tak okrasný s palmou. Najít něco, kde by se pes mohl vyvenčit, bylo docela náročné. Nakonec mi dovolili venčit na hotelové okrasné předzahrádce s tím, že jsem venčila narychlo na vodítku. Takže jsme se dovedli k trávníku, tam jsem sundala Kerušce postroj, nechala jsem ji na dlouhém vodítku, dala jsem jí povel, ať se venčí, šla jsem podél vodítka, kde zůstala sedět, tam jsem nasadila sáček na ruku a sebrala, ona ukázala koš, což jsem si ji už před časem naučila… Takže co bylo třeba uklidit, to jsem uklidila. Až potom jsme se dozvěděli, že asi půl nebo tři čtvrtě kilometru od hotelu je takový psí parčík, kam jsem ji občas brala se vyběhat. Když jsme plánovali výlety, tak jsme je také plánovali tak, abychom šli aspoň na chvilku do přírody, ať z toho pes něco má.

Jezdili jste na klasické společné výlety pořádané cestovkou?
Nene, my jsme byli individuálně. Vymysleli jsme to tak, že jsme ještě v Česku oslovili facebookovou skupinu Čechů a Slováků ve Španělsku a na Kanárech s dotazem, jestli tam není někdo, kdo třeba pořádá výlety a jestli by se nás někdo takový ujal a ukázal nám ostrov. Takže jak si běžně vidící lidi pronajímají auto, tak my jsme si na dva dny pronajali průvodce s autem, který nás prostě povozil po tom ostrově. Byli jsme na nejvyšší hoře, na kávovníkové plantáži, byli jsme v přístavu, v písečných dunách… Vzal nás třeba do Firgas, což je místo, kde jsou na takovém kaskádovitém chodníku udělané tabule a na těch tabulích jsou hmatové modely jednotlivých kanárských ostrovů. Měli jsme si možnost osahat, ale taky ochutnat spoustu věcí. Kávovníková plantáž byl asi největší zážitek. Dozvěděli jsme se třeba, že kávovník kvete jen 24 hodin za celý rok a za tu dobu musí něco přiletět a opylovat ho. Mohla jsem si i upražit pár zrn starým způsobem na pánvi nad ohněm, což bylo něco, co jsem si jako milovník kávy fakt užila. Navíc tam měli ještě různé marmelády, takže to, co jsem ztratila na snězených granulích pro psa, jsem zpátky přivezla ve formě různých marmelád a také sýrů ze stánku opodál.

A jak ty cesty s průvodcem probíhaly? Jen autem, nebo jste si užili i trochu turistiky?
Jak kdy. Dohodli jsme se s ním, že za námi hned druhý den přijede do hotelu, což taky udělal, a u kafe jsme si probrali, co je v našich možnostech, jestli zvládneme chodit, jestli nás zvládne průvodcovat, co vlastně chceme vidět, co je pro nás smysluplné a co ne. On sám říkal, že to pojal jako výzvu a vymyslel strašně moc věcí, abychom z toho opravdu něco měli. Fungovalo to tak, že já jsem šla se psem a on nás tím pádem nemusel vést oba.

A kudy jste chodili? Po městě, nebo i v přírodě?
Většinou jsme šli městem, což je úplně v pohodě, ona navíc Keira je taková, že ji motivuje, když to prostředí není rutina, když jsme někde nově a hrozně se těší, kam dojdeme a co tam bude. Co tedy byl trošku problém, že když jsme delší dobu šli podél moře, hrozně chtěla zkusit tu slanou vodu, tak jsme se trochu dohadovaly, jestli tam půjdeme, nebo nepůjdeme. Dobře se šlo i v přírodě, Kerča je hodně zvyklá sledovat někoho, kdo jde před ní a o kom ví, že k nám pro tu chvíli nějak patří.

A jak jste to měli s orientací v okolí hotelu? Doptávali jste se kolemjdoucích?
Bylo to tak, že jsme si předem napsali do navigačního centra SONS, že budeme bydlet v tom a tom hotelu a že bychom byli rádi, kdyby nám udělali popis toho, co je v okolí, kudy třeba do nejbližší lékárny, do nejbližšího obchoďáku, na MHD… abychom se taky dostali někam ven.

Doufám, že jste tu lékárnu nevyužili.
To naštěstí ne, já jsem navíc lékárnu v podstatě vozila s sebou v kufru. Hlavně pro psa, protože jsem se obávala, že kdyby se tam něco stalo, tak se moc neumím doptat. Takže jsem s sebou vlekla obvaz, léky na průjem, kapky do uší, kapky do očí kvůli slané vodě, asi tak tunu vlhčených ubrousků… V podstatě jediné, co jsme s sebou neměli, byl ten vidící průvodce.

Takže ten průvodce s vámi trávil dva dny. A mezi tím?
Mezi tím byl skvělý volný den, kdy jsme se prováleli mezi bazénem a bary. Byl skvělý i v tom, že si člověk zopakoval španělštinu, třeba fráze jako: „červené víno“, „ještě červené víno“, „kafe“, „ještě kafe“, „bez mléka, prosím“… Oni jsou hrozně nadšení, když zjistí, že se člověk snaží. Navíc se oni snažili anglicky, s jedním číšníkem se dalo docela hezky mluvit francouzsky, takže při troše dobré vůle a za pomoci Google překladače jsme se domluvili, i třeba o jídle.

A jak to bylo třeba s tím vybíráním jídla?
Začnu tím, že jsme se domluvili, že budeme na jídlo chodit v hodinu, která není pro lidi tak moc frekventovaná. Když třeba byla snídaně od 7:30, chodili jsme na začátku, protože lidi tak brzy většinou nevstávají. Tím pádem tam byl někdo, kdo nám to kafe a jídlo přinesl. Měli tam tematické večeře, každý den bylo jídlo z jiné země, jednou španělské, jednou typicky kanárské, jednou zase mexická kuchyně. Takže jsem se naučila větu: „jaké je typické jídlo pro dnešní večer?“ a nějakou kombinací všelijakého dorozumívání jsem se dozvěděla, co tam je, a oni to vždycky ochotně přinesli. Ke konci týdne už třeba věděli, co obvykle snídáme, takže pán už rovnou hlásil, že nese kafe bez mlíka a ananasový džus.

Vypadá to na opravdu příjemný hotel s milým personálem. Bylo snadné takový najít?
Vybrala nám ho paní z cestovky a vybírala podle toho, jak budou vstřícní k faktu, že občas bude třeba s něčím trochu pomoci. Oslovila pár hotelů, které splňovaly naše kritéria, jakože byly blízko k pláži, k MHD, a čekali jsme na reakci. A z těch, co se ozvali kladně, jsme si vybírali tak, že nám trochu popsala, jak ty pokoje vypadají. Náš hotel nabízel standardní pokoje a lepší pokoje a byla jsem u toho, když paní z cestovky říkala: „Počkejte, já se vám podívám, čím se liší ty lepší pokoje. Aha, ničím, mají výhled na moře a mají kávovar.” Takže nám rozhodně nevnucovali něco, co jsme nepotřebovali.

A setkali jste se na dovolené s nějakou komplikací, něčím neočekávaným?
Měla jsem komplikaci. Mluvím schválně v jednotném čísle, protože se to týkalo mě a mého psa při zpátečním letu. Smartwings, kromě toho, že bere na palubu vodicí a asistenční pejsky, bere na palubu i zvíře do sedmi kilo uzavřené ve schránce. Jenže došlo k nějakému informačnímu šumu, kvůli kterému měli místo vodicího psa nahlášeno zvíře do sedmi kilo ve schránce. A už jsem stála na schodech letadla a steward říkal: „Ajaj, to bude problém.“ Tak se to tam chviličku řešilo, on moc nevěděl, co s tím dělat, za normálních okolností by přesadil lidi z první řady a posadil tam vodicího psa, ale zrovna tam cestovalo 6 VIP hostů, snad včetně ředitele společnosti. Tím pádem přesadil někoho z jiné řady, dostal za to bohužel vynadáno, protože tím pádem rozsadil rodinu. Nakonec se ale uvolila jedna z těch VIP hostů, která byla nadšená pejskařka, že prý se na to nemůže dívat, jak se Keira mačká mezi sedačkami. Říkala jsem jí: „Ne, to je dobrý, seďte.“ A ona s takovým klidem: „Já sedět budu, já pošlu manžela.” Dojeli jsme všichni v pohodě.

Hodně oceňuju, že jste šli do toho rizika ptát se v cestovce a být odmítnuti, být zklamaní a zase sebrat tu odvahu a ptát se jinde. Letos se zas někam chystáte?
Určitě. Letos s Kerčou pro změnu pojedeme jiný model zájezdu, takový roadtrip s rodiči. Začneme v Čechách a pojedeme přes Rakousko, na sever Itálie a každý den budeme na jiném místě. Podíváme se v Rakousku na vodopády, někam za kulturou a skončíme na severu Itálie v Toskánsku na vinicích.

Moc děkuji za rozhovor a dej si tam za mě jedno červené víno, tentokrát v italštině.
Kamila Koncová

Zpět