Azor 1/2023
Postřehy ze života s vodicím psem - Dárek k MDŽ: Popoháněči, litovači a zvědavé tetky
Za tu dobu, co se s Darwinem touláme světem, už jsme potkali různé typy lidí. Někteří nás vidí a řeknou si: „Aha, paní cvičí pejska.“ Musím říct, že být považována za cvičitelku je pro mě vyznamenání, které příjemně polechtá ego. Už méně příjemní jsou popoháněči. Že je neznáte? Ale ano. Váš čtyřnohý pomocník vás právě dovedl k přechodu a naprosto ukázkově zastavil. Vy ho chválíte, přičemž zkušeným uchem posloucháte, jestli se k přechodu neblíží nějaký dosud neobjevený nástupce Michaela Schumachera ve své dieselové Octavii. A tu se objeví onen popoháněč: „Máte volno… No běžte, běžte…“ říká vám tak naléhavě, jako by vás na druhé straně přechodu čekala láska vašeho života s hodinkami s vodotryskem na ruce. Za tu dobu, co pejska mám, už jsem se naštěstí naučila nevěnovat takovým popoháněčům přílišnou pozornost. Poděkuji jim, ale dodám, že nejdříve si musím „promluvit se psem“ a vydám se na druhou stranu.Další skupinou lidí jsou litovači. Ti zase mají dojem, že pokud někdo trpí stejně, jako kdysi černí otroci, je to váš vodicí pes. Opět to uvedu na příkladu. Jednoho dne jsem s Darvinkem šla okolo cukrárny. Co čert nechtěl, Darwinovy gastrodetektory zřejmě zaznamenaly kus nějaké laskominy. V tu chvíli šla veškerá pracovní kázeň stranou a hafan se vrhl za kořistí, stolům a židlím navzdory. Po hřejivé radosti z úspěšného lovu ale následovala studená sprcha, neboť jsem pejskovi řádně vyhubovala. „No podívejte se na to,“ uslyšela jsem od stolu, kde sedělo několik postarších žen. „Ten pes tu ženskou vede a ona ještě takhle…“ Vysvětlila jsem oněm bojovnicím za práva zvířat, že pejsek sice vede, ale že v tuhle chvíli se vrhnul pod stůl a že pokud bych měla kopírovat dráhu jeho letu, přišla bych k boulím nejen já, ale možná i ony, přičemž ušetřen by zřejmě nezůstal ani chudák stůl.
Jindy jsem zase potřebovala naučit Darwina trasu na novou zastávku. Došli jsme k ní a já jsem, přesně podle instrukcí cvičitelky, poklepala na zastávku holí a dala jsem Darwinovi povel „zastávka“, následovaný pamlskem. Aby si Darwin zastávku opravdu zapamatoval, odvedla jsem ho o tři metry dál a dala povel „zpět, zastávka“. Po několika opakováních to jeden z opodál sedících nevydržel: „Vždyť vám tu zastávku několikrát ukázal, to vám to jednou nestačilo?“
Samostatnou kapitolou jsou zvědavé tetky, které se diví, že psího pomocníka musím učit, které dveře po něm chci ukázat. „Jakto, že to neumí?“ diví se obyčejně taková tetka. „No, to víte, GPS v hlavičce zatím nemá,“ odpovídám. Předtím se jim sice pokouším vysvětlit, jak takový pes funguje, ovšem zeptá-li se vás taková dobromyslná paní počtvrté až popáté, nedá se opravdu nic dělat, než po této odpovědi s úsměvem odejít.
Tak vám přeju, ať se umíme nad takovými situacemi pousmát a nic si neděláme z lidí, kteří o tom ví houby.
Zažila Iveta s Darvinem, napsal Adam Blažek
