Azor 3/2022
Příběh třetí – Bez ní jsem skoro nešťastná
Jsem držitelkou svého prvního vodicího psa. Moje rozhodnutí bylo na jednu stranu pomalé, na druhou rychlé.Když jsem přijala fakt, že nevidím, spojila jsem se s nejbližším Tyfloservisem a začala na sobě pracovat. Učila jsem se trasy, které budu potřebovat, jako například trasu za svojí dcerou do vedlejšího města. Po dvou nebo třech letech jsem si řekla, že pro mě bude vodicí pes dobrá volba, protože chůze s holí byla v mém případě pomalá a neskutečně mě stresovala. Trošku jsem váhala, jestli pejska ano nebo ne, protože jsem už jednoho menšího měla doma. Pak jsem ale dospěla k názoru, že dva je lépe než jeden. Požádala jsem tedy o pomoc opět Tyfloservis a dostala kontakt na dvě větší výcvikové školy. Vybrala jsem si tu, kde mi nabídli pejska dříve.
S cvičitelem jsem se sešla nejdříve u mě doma s tím, že mi sdělil nějaké informace o pejscích ve výcviku a předal mi instruktážní CD, jak vodicího psa krmit, povelovat atd.
Po nějakém čase jsem se vydala do výcvikové školy, kde mi bylo předvedeno asi pět psů. Jako začátečník jsem vůbec nevěděla, jaké požadavky mám na psa mít, takže jsem se řídila čistě svou intuicí. Fenka, kterou jsem si nakonec vybrala, mi byla předvedena až nakonec a úplně mě uchvátila. Líbil se mi její vzhled a její poměrně rychlou chůzi jsem zas tolik neřešila: "Aspoň to budeš mít místo fitka," říkala jsem si. I teď nám oběma její rychlejší tempo vyhovuje.
První půlrok s pejskem byl pro mě ovšem pekelný. Jako začátečník jsem patřila mezi ty, kteří si myslí, že vodicí pes je naprogramovaný stroj. Nečenichají, nežerou, co nemají, nic v okolí je nezajímá a věnují se jen svému poslání. Postupem času jsme se ovšem sžily a teď musím říct, že je to skvělé. Když mám jet někam bez ní jen s holí, jsem z toho skoro nešťastná.
