Azor 3/2022

Zpět

Ach, ta televize

Jednoho dne jsem se vydala se svým vodicím psem na polikliniku navštívit lékařku, ke které jsem byla objednaná. Do cíle cesty jsme zdárně dorazili a posadili se na chodbě na lavici, obvyklé to stanoviště pacientů, čekajících na vpuštění do ordinace. Můj čtyřnohý pomocník klidně ležel po mé levé noze a pravděpodobně byl hluboce zabrán do svých psích myšlenek. Z těch ho vytrhla dáma, která vyšla ze dveří vedlejší ordinace. Jakmile spatřila psa, vzedmula se v ní obrovská vlna citů a vášní, na níž ona žena doplula až k mému psovi. Pokud by šla ze psa vymazlit duše, myslím, že právě ona by toho byla schopná. Pejsek, byv poctěn takovou dávkou pozornosti, rázem zapomněl na veškeré pracovní povinnosti a dokonale se oddal hlazení a mazlení. Jediné, co v práci nepolevilo ani na okamžik, byl jeho vrtící ocas, jehož výkon by strčil do kapsy dvě až tři dvorní dámy s vějíři. Zatímco jsem se snažila svého rozjíveného pomocníka uklidnit, zeptala jsem se jeho obdivovatelky: "Co to děláte?" "No, psi se musej socializovat," odpověděla. "To říkal ten pán v televizi... Ten... Výcvikář... Jesenský." Namítla jsem, že si možná nevšimla, že můj pejsek je vodicí a jako takový si socializací prošel, paní však byla neoblomná: "To nevadí, to mu určitě neuškodí." Až po delší chvíli uznala, že její úkol coby socializátorky psů je u konce a s hřejivým pocitem z dobře vykonané práce odešla. Po takovém zážitku si jeden opravdu není jistý pozitivním vlivem populárně-vzdělávacích pořadů na veřejnost.

Zpět