Azor 1/2022

Zpět

Výcvikové školy: Jiří Tomášů ze spolku Pomocné Tlapky: labradorům jsem propadl

Náš rozhovor s panem Jiřím byl plánovaný na jeden čtvrteční podvečer. Proběhl trochu netradičně, virtuálně, i když, na tuto virtuální covidovou dobu se vlastně už není čemu divit. Vzhledem k mé karanténě se uskutečnil přes telefon, někde napůl pomyslné cesty mezi Prahou, kde jsem ji trávila, a Osekem u Rokycan, sídlem rodiny Tomášů, zakladatelů chovatelské stanice labradorů Bricol a obecně prospěšné společnosti Pomocné tlapky. I přes tento poněkud neosobní způsob musím říct, že povídání bylo velmi srdečné a kdyby nás nepřerušil operátor, kdoví, jak dlouho bych pana Jiřího zdržovala. Láska k labradorům z tohoto cvičitele přímo čiší; aby ne, když pro ně dokázal nadchnout celou rodinu. Jak už to bývá, v rozhovoru jsme začali historií, kdy se před skoro třiceti lety s organizovaným výcvikem psů teprve začínalo, dostali se ke vzniku organizace Pomocné tlapky, až k současné době a jejím výzvám.
Přeju příjemný poslech

Když se řekne Tomášů, vybaví se mi jako první chovatelská značka labradorů Bricol a pak Pomocné tlapky. Povíte nám něco o svých začátcích?
Co si pamatuju, Bricol se datuje do roku 1983, kdy jsme se prvně setkali s labradorským retrieverem a zároveň si jednoho pořídili. Tenkrát jsme si vzali štěňátko černého labradora, jmenoval se Brit od Štěnovického jezu. V zápětí jsme si ještě koupili fenku labradora žlutého, to byla Colette ze Zámek, a odtud ten název Bricol. Po čase jsme do chovu museli pořídit další pejsky. A tak to nějak začalo.
To máte chov s opravdu dlouhou tradicí.
Když si vezmu, že Brit byl tenkrát dvacáté narozené štěně černého labradora v republice, a v současné době máte v zemi nějakých 70 tisíc psů, přijde mi to neskutečné. Dodnes z našeho chovu odešlo nějakých 750 štěňat, kromě České republiky jich máme spoustu v Německu (tam znamená Bricol, jako byste řekla Sonny), dva se dostali až do Japonska.

Jak tedy vidíme, labradoři vás zřejmě uchvátili?
To ano, já jsem jim propadl. Zjistil jsem, že jsou to nádherná a strašně empatická zvířata, že zkrátka mají rádi člověka. My jsme tenkrát vlastně dostavovali barák. A to jsem si řekl, že si kvůli chovu udělám krásný kotce, asi šest kotců, velkejch, zastřešenejch a kdovíco. A když vám řeknu, že ti labradoři v těch kotcích nebyli ani jeden den...

To si umím představit, nedalo vám to, že?
No to víte. My jsme si je hned vzali domů a od té doby jsme věděli, že tak empatická zvířata prostě potřebujou být doma s člověkem. A když vám řeknu, že se mi nikdy nestalo, že bych to štěně dal do rukou rodině, která by řekla: “Já mám krásnou boudu zateplenou a zastřešenej výběh”... To mu řeknu: “Tak na shledanou a zkuste to někde jinde.” Lidi koukají, nevěří tomu, ale já prostě chci, aby všechna ta štěňata, která se u nás v chovu narodí, žila doma mezi lidmi.

Já si tuto dobu sice nepamatuju, ale co vím, vodicí psy cvičíte už pěknou řádku let, dokonce už v době, kdy větší výcviková škola ještě neexistovala a cvičilo se tzv. po bytech.
Máte pravdu. Ale první zlom nastal už v roce 1985, kdy byla výstava psů v Brně. Vzal jsem tam tenkrát svého Brita a spolu s ním jeho dceru Britu. Oba se umístili výborně, ale důležité bylo, že když jsme odcházeli z toho pavilonu, najednou nás zastavili dva lidi, shodou okolností Němci, nějakej Hans Wimmer a Lutz Hahn. Hans Wimmer byl ředitel společnosti Blindeschule v Erfurtu, cvičili slepecké psy, a ten Lutz Hahn byl jeho cvičitel. Já uměl německy jen trochu, tak jsme komunikovali přes kamaráda. No a Němci nám začali říkat, že nás celou dobu pozorují, že jsou z Brity celí pryč, no a zkrátka, jestli bychom jim tu Britu neprodali. Teď jsem měl s sebou ještě dvě malé dcery, těm bylo tehdy sedm osm let, a “Tati, to nemyslíš vážně,” a já jsem říkal “nezlobte se, to asi nepůjde, ale kdybyste chtěli nějaký štěňátka od nás později... A oni že ne a ne a že by chtěli zrovna tu Britu. Tenkrát jsme se ještě přesvědčit nenechali, ale později ten den jsem říkal ženě, že přece chceme do těchhle velkých psů dělat a nechat si utéct takovou šanci by byla pitomost. To jako kdyby nám tyhle lidi jak se říká Pán Bůh poslal.
V Německu do té doby cvičili jako vodicí psy německé ovčáky, protože Schäfferhund je jejich národní plemeno, no ale potom si čuchli k těm labradorům a zjistili, že to je jiný level. Tak jsme je s manželkou pozvali druhý den k nám a oni si Britu nakonec odvezli. Děti byly zrovna na prázdninách a ani nemusím říkat, že když to zjistily, dva týdny s námi nemluvily.
Později mě do Blinde schule v Erfurtu pozvali, abych tam strávil nějaký čas, a tam jsem se vlastně blíže seznámil s výcvikem vodicích psů.

Tehdy se vodicí psi cvičili pod Svazem invalidů v podniku Meta. Z té doby se mnohým pamětníkům vybaví jméno Miroslav Fišer, který se o výcvik psů u nás v mnohém zasloužil.
To ano, pan Fišer a Los udělali v tom výcviku kus práce, všechna čest. Tenkrát, když jsem se jim ozval, že bych měl zájem cvičit psy, mě ale odmítli s tím, že cvičit mohou jen lidé v Praze a ne na “nějakej vesnici!”. Vůbec je nenapadlo, že mám jen tři kilometry do Rokycan a patnáct kilometrů do Plzně a že samozřejmě když vím, že cvičím slepeckého psa, který musí znát i metro a všechno, tak že musím jezdit i do Prahy. Spolupráci jsme zkrátka nenavázali a od roku 1993 jsem začal cvičit pro německé školy.

V roce 1991 vznikl organizovaný výcvik vodicích psů v rámci České unie nevidomých a slabozrakých, jehož ředitelem byl pan Tibor Kikta.
Přesně tak. Doslechl se, že už jsem se psy kus práce udělal, a oslovil mě, jestli bych pro ně necvičil. Navázali jsme spolupráci a byl jsem tomu rád.
Samozřejmě vždycky radši uvidím toho pejska tady v Čechách, abych mohl vidět, jak pokračuje, jak žije a jak pomáhá tomu člověku, než když vycvičíte psa, předáte ho do Německa a nevíte v podstatě nic. Protože oni si ho tam předávali už tomu klientovi sami.
Spolupráce s panem Kiktou byla dobrá, jediné, co mi tehdy nevyhovovalo, že dle nařízení byly jen dva dny na secvičování s klientem.
Později jsem spolupracoval i se střediskem výcviku SONS, kde bylo na předávání taky dost málo času. Mám představu, že když už někomu předávám psa, měl bych dohlédnout na to, aby se ten člověk naučil se psem co nejlépe fungovat. Říkal jsem jim, že to je, jak kdybyste dali desetiletému dítěti Pionýra a pustili ho rovnou do provozu, to prostě nejde.
Druhá věc, ve které se náš pohled lišil, byla závěrečná zkouška. Myslím si, že když cvičím psa 8, 9 měsíců, je pro psa a pro mě taková zkouška sranda. Ale kdo s tím psem pak bude chodit nebudu já, ale ten klient, proto myslím, že má cenu strávit s ním delší dobu a připravit ho k tomu, aby před komisí složil zkoušku s tím psem on sám. To vypadá tak, že si ho týden, deset dní před zkouškou zavoláme do našeho služebního bytu, který máme ve Starém Plzenci a kde pobývá s někým z rodiny nebo známých. Cvičíme s ním všechny povely tak dlouho, dokud neřekne “jo, jsem připravenej.”

Na vašich stránkách jsem se dočetla, že na výcvik vodicích psů máte nejosvědčenější labradory? Ale bylo tomu tak vždycky, nebo jste zkoušel cvičit i jiné rasy?
Sem tam se ozval někdo, kdo měl předchozího psa německého ovčáka a chtěl ode mne vycvičit nového. Nejčastěji říkali, že se s ovčákem cítí bezpečněji. Měli jsme známého z chovatelské stanice, který nám nějakého vhodného kandidáta vytipoval a toho jsme pak vycvičili.
Ale to víte, zatímco z deseti labradorů se devět do výcviku hodí, u ovčáků to je přesně naopak.
Mám teď zrovna jednoho zájemce o psa, už jsem mu vycvičil třetího a všichni to jsou ovčáci, tomu poslednímu, fence už je ale 13 let a už ho skoro nevede. Tak pán mi volal s tím, že by chtěl samozřejmě zase ovčáka. Upozornil jsem ho ale na to, že je v současné době je čím dál těžší nějakého dobrého najít a docvičit do konce.

Na čem si u svých labradorů zakládáte?
Jsou to tři věci: dobré vyšetření všech kloubů, dobrá a nebojácná povaha a průkaz původu. Všichni vycvičení pejsci od nás mají průkaz původu a mimo jiné díky tomu můžou vodit třeba do třinácti let.

Cvičil jste tedy sám na sebe a později v roce 2001 spoluzaložil společnost Pomocné tlapky?
Ze začátku fungoval Bricol a Tlapky samostatně – pod Bricolem jsem cvičil a předával vodicí psy a pod Pomocnými tlapkami psy asistenční, ale později jsme obě společnosti spojili dohromady.

Jak probíhá výcvik?
O tom vám řeknu později. Ale během výcviku děláme takovou věc, rozcvičíme asistenčního psa, a když ho po cca třech měsících výcviku přiřazujeme, tak si klienta a jeho rodinu do toho našeho služebního bytu pozveme, pejska jim tam přivezeme a chceme, aby tam ten víkend spolu pobyli, my se tam jezdíme dívat a zajímá nás, jak se k sobě dvojice chová, jestli pejsek odpovídá temperamentem tomu klientovi. U klientů vozíčkářů jsou velké rozdíly, jeden hraje volejbal a druhý sotva zvedne ruku. U vodicích psů je to jiné, tam musí všichni pejsci umět to samé. No a když si, jak se říká, odklepnem, že si temperamentem pejsci sedí, tak pak už cvičíme na priority toho klienta.

Kdo všechno vodicí psy u vás cvičí?
Cvičíme čtyři - já, manželka, dcera a synovec. Střídáme se u nich při výcviku každý den, aby měli pejsci různou zkušenost s odlišným hlasovým rozsahem. Pak víme, že když přijde klient, ať už žena nebo muž, pejsek bude na jeho hlas tak nějak připraven.

Kdybych se chtěla stát vaším klientem, na co se mám připravit? Slyšela jsem, že mě čeká obsáhlý dotazník a pohovor s psychologem.
Nemusíte se ničeho obávat. Potřebujeme mít jistotu, že pejsek bude mít své zázemí. Vodicí psy už řadu let platí stát, ale na asistenční sháníme peníze, proto je pro naše sponzory důležité, jak se pejsci budou mít. Pro nás je to důležité samozřejmě taky. Asistenčního psa dáváme do dlouhodobého bezplatného pronájmu, který, pokud spolupráce dobře funguje, klientům co dva roky automaticky prodlužujeme. Chceme, aby se klienti s asistenčními psi zúčastňovali rekondic, na kterých si procvičí, co umí, a připomenou, co zapomněli.
Klienti s vodicími psy se rekondic účastnit nemusejí, pokud nechtějí.
Z těch úvodních podmínek je jedna věc pro nás opravdu nutná – je třeba, aby klient uvedl tzv. garanta, to může být někdo z rodiny nebo třeba sousedka, která se o pejska postará v případě, že je jeho člověk nemocný. Garant může i nějakým způsobem zajistit, aby se po pejskovi jednou za čas uklidilo po venčení, pokud je třeba.
Také po zkušenostech klientům doporučujeme, aby, než pejska dostanou, si udělali výcvik prostorové orientace v Tyfloservisu a naučili se fungovat s bílou holí. My jsme před časem s mojí ženou a dalšími lidmi z Pomocných tlapek absolvovali v Tyfloservisu Praha kurz, byli jsme potmě tři dny a museli jsme si třeba uvařit oběd. No bylo to neskutečné. Zjistili jsme ale, že je moc důležité, aby věděl, co s tou hůlkou může všechno zvládnout. Protože co si budem vykládat, hromadu mladých lidí vidím, jak se řiká, drží maminku nebo tatínka v podpaždí a sami neudělaj krok. A takovému člověku, který chodí tak, že by se o hůl přerazil, tak to je složité dát psa...
Ale co se těch podmínek týče, opravdu není čeho se obávat.

Jak tedy u vás probíhá předání? První část je u vás ve služebním bytě ve Starém Plzenci, kde se budoucí majitel vodicího psa se svým pomocníkem připravuje na závěrečnou zkoušku před komisí. A co potom?
Potom se přesouváme do místa bydliště klienta, kde secvičujeme dalších maximálně pět dní a procházíme si veškeré trasy, které klient potřebuje - do obchodů, lékárny, třeba i do hospody. Na cestách mapuju všechna nebezpečnější místa, která jim na cestách hrozí, a podle toho vymýšlíme nějaká opatření. Musím odjet s tím, že mám jistotu, že to oběma spolu funguje a já můžu klidně spát, jak se říká.

Po předání se může přihodit něco, díky čemuž vás bude klient muset zavolat nebo vy jeho navštívit? Co vlastně všechno klientům nabízíte jako následný servis?
Myslím, že tím, že s klientem trávím na začátku opravdu dost času, že se naprostá většina problémů vyřeší. Ale samozřejmě, že člověk může kdykoli zavolat, kdyby se něco dělo.

Máte možnost nějak pomáhat klientům se staršími pejsky, kteří už nemůžou vodit?
Samozřejmě. Když pejsek už nevodí, člověk si ho buď může nechat, nebo ho může vrátit nám. Máme dost zájemců z řad seniorů, kteří by si rádi pejska pořídili a za staršího jsou rádi už proto, že to není štěně, které bude žít dalších 15 let a jim by dělalo starost, co s ním bude, až třeba oni nebudou.

Asi nepříjemná otázka: Už jste někoho z klientů museli odmítnout? A pokud ano, proč tomu tak bylo?
Už dlouho jsem nic takového řešit nemusel. Ale vzpomněl jsem si na jednu paní učitelku, která před lety chtěla psa, ale nechtěla používat slepeckou hůl, aby nebyl vidět její handicap. Bydlela asi 3 km od školy a chtěla po nás, abychom ji učili trasu přes louku a vcházeli tam zadním vchodem. Bylo nám z toho jasné, že chtěla, aby pro ostatní nebylo vidět, že má slepeckého psa. To mě rozčílilo a řekl jsem jí, že za těchto podmínek od nás psa mít nemůže.
Od té doby jsme cvičili psy spoustě učitelů, kteří psa brali jako zpestření při výuce a rozhodně nehrozilo, že by byl někde zavřený, aby o něm škola nevěděla.

Zkusme se teď na chvíli přemístit k vám. Popište nám, prosím, jak to u vás a vašich pejsků vlastně vypadá?
Heleďte, je to rodinný dům a celý suterén je pět místností. Ten jsem vyčlenil pro ubytování těch pejsků přes den. Jsou tam vytvořené podmínky, aby si zvykali na to, že lidi mají taky koberec, že mají lino, atd. Abychom hned od začátku viděli, kterému pejskovi by se líbilo ten koberec trošičku žvýkat, tak abychom mohli nějakým způsobem zasáhnout.
Potom na noc má každý svůj box, kde se na noc ubytují. Protože nechat tam třeba 18 pejsků pohromadě, kteří si začnou spolu hrát, to by nešlo. Když tam někdo v noci štěkne, tak tam seběhnu a pustím ho ven, vyvenčím, když potřebuje, a tak podobně.
Takže to je v tom rodinném domě. Vepředu, jak už jsem říkal na začátku, jsou krásné kryté kotce. Tam pejsci pobývají přes den, když je venku hezky, nesvítí tam přímo na ně sluníčko, ale mají tam teploučko a čekají, až na ně přijde řada na výcvik.

Jak vlastně bypadá váš pracovní den?
Ráno vstáváme někdy v sedm hodin a v osm hodin pouštíme pejsky se vyvenčit. Mám dvě možnosti. Buď před domem máme velikou dlažbu, nebo máme takovou probíhačku, přeběhnou přes cestu, proběhnou takovym koridorem a mám tam výběh asi třicet na třicet metrů, prostě tam je travička, sbírám jak se řiká bobky hned po nich, když se vykadí, aby tam bylo čisťoučko všechno. Potom jdou zpátky. Tam se uklidí, udělá se úklid a údržba, ta trvá tak třeba hodinu, a pak se vezme skupina čtyř pěti pejsků, třebas těch asistenčních, naloží se do auta, já, žena, dcera a synovec s nimi jedeme do Rokycan nebo do Plzně, kde je Olympie, jezdí tramvají atd. a zkrátka cvičí se, maximálně hodinu a půl.
Pak přijedem, vyvenčíme a zhruba v těch jednu až půl druhé vyjíždíme s druhou skupinou, to jsou třeba ti slepečtí. A zase do Plzně, nebo do Rokycan, nebo do Prahy, kam je potřeba, a s nimi cvičíme zase tak hodinu a půl. Potom se vrátíme a pejsci dostávají jídlo, třeba mezi třetí a čtvrtou. A do večera se pouští ještě v šest a deset hodin, než se dávají spát.
Mimoto pětkrát do týdne ty asisťáky cvičíme uvnitř, v tom našem baráčku máme speciální výcvikovou místnost, kde mám všechny výcvikové náležitosti a kde se pejsci učí vše potřebné, jako otevírat pračku, vyndávat prádlo, máme tam asi dva nebo tři vozíky, aby se s nimi pejsci seznámili apod.

Když jako rodina pracujete takhle často spolu, to si, s prominutím, nelezete občas na nervy?
No to víte, že pár ponorek už proběhlo. Když si vezmu, že jsme s manželkou pětačtyřicet let, říkám si, že i ty lázně bych si dopřál.

To nachodíte každý den pěknou štreku, no ne?
No, můžu vám říct, že denně, když jsem si to ještě počítal, už jsem to teď vypnul v tom mobilu, tak jsem našpacíroval tak deset, patnáct kiláků denodenně. A to jenom prostě s těma psama. A teď ještě lítat vokolo toho baráku, jak se říká.

Kolik máte "rozcvičených" vodicích pejsků?
Ve výcviku jsou teď čtyři pejsci. Ročně od nás odejdou tak čtyři pejsci.

Máte vlastní psy? Co vlastně rád děláte mimo chov a výcvik?
Máme ještě teriéra. Jsem myslivec, tak když něco střelím, tak to dohledají.

Co vás a Pomocné tlapky čeká v nejbližší době?
To víte, už mám svůj věk, takže během pár měsíců chystáme změnu. Můj synovec Pavel nechal postavit nový dům, který funguje jednak jako psí hotel, ale zároveň tam bude mít všechno zařízení a podmínky k tomu, aby tam mohl mít pejsky ve výcviku ubytované. Já bych si v našem domě nechal těch svých pět chovných pejsků, tři fenky a dva pejsky.

Takže vaši pejsci budou zvyklí na lepší už od mala? Komu se poštěstí bydlet v psím hotelu!
Tak tak. Už se na to moc těším, byla to námaha něco takového vybudovat. A jsem moc rád, že synovec s dcerou budou pokračovat v tom, co jsme dělali my, a že jsou do toho tak zapálení.
Nezbývá mi, než vám poděkovat za rozhovor a popřát vám do všech plánů hodně štěstí.
Kamila Koncová

Zpět